Jak píše Süddeutsche Zeitung, v Německu je přihlášeno kolem osmi milionů psů, což znamená kolem 16 milionů hromádek denně. To je opravdu gigantické číslo. Člověk sice možná brzy poletí na Mars, ale zatím se mu nepodařilo naučit pejsky chodit na záchod. Proto je několikrát denně vyhání z bytu, aby si hafani ulevili – kdykoliv a kdekoliv se jim zachce.

Města a obce na to reagují tím, že se snaží pejskaře přimět, aby po svém čtyřnohém kamarádovi laskavě uklízeli. To možná vede k tomu, že ubývá případů, kdy musíme seškrabávat nechutnou mazlavou hmotu z podrážek, plyne z toho ale právě nový, a ještě závažnější problém: sáčky na psí hromádky, které bývají téměř výhradně z plastu.

Podle odhadů se v Německu ročně těchto sáčků spotřebuje na půl miliardy. Většina z nich končí ve spalovnách – protože s tím, co v nich je, je nelze recyklovat. A co je horší: nejeden páníček je dokonce líný se s pytlíkem nosit do koše, a pohodí ho prostě jen tak někam do trávy. Odhaduje se, že takhle jich skončí zhruba pětina: buď jsou pověšené na plotě, pohozené do křoví, do moře anebo vedle cestičky v parku. Někde takto vznikají dokonce takové menší "skládky".

Co k této podivné praxi lidi vede, zůstává záhadou. Zřejmě se domnívají, že zabalením exkrementu splnili svou povinnost, zabránili tomu, aby do něj někdo šlápl - a o zbytek že se postará komunál. Vždyť od čeho si platí poplatky za psa? A přesně toto je ten problém: sáčky se povalují po parcích a nikdo je neuklízí. A plast se hned tak nerozloží.

Řešením jsou biologicky rozložitelné sáčky

Tématu znečištění životního prostředí sáčky s psími exkrementy se věnuje například třicetiletý Arne Krämer z Hamburku. Založil webovou stránku Poopmap. Sem mohou lidé nahrávat fotografie odhozených sáčků a na interaktivní mapě se zaznamenává místo, kde se vyskytují.

Krämer je dnes šéfem společnosti Sustainable People GmbH, která vyrábí biologicky rozložitelné sáčky. Zpočátku byly z padesáti procent z odpadů vznikajících při výrobě hranolků. Byly ale příliš drahé. Rostlinný původ se tedy nakonec snížil na třicet procent; zbytek je sice z ropy, ale má takovou strukturu, že jej rozkládají enzymy a mikroorganismy. Pokud někdo takový pytlík hodí do křoví, za chvíli po něm nebude ani památky.

Jen málo obcí ale zatím projevilo o ekologické sáčky zájem. Zvýšily by se jim tím náklady asi o třetinu, což třeba v Mnichově, kde město ročně dá k dispozici kolem deseti milionů sáčků, činí nemalou částku. Nic není platný ani argument, že ekologické následky vyjdou ve finále mnohem dráž.

Není jednoduché najít ideální způsob, jak naložit s exkrementy. Ve městech, jako je Neapol, Malaga nebo některé londýnské čtvrti, dokonce úřady berou ze psích výkalů vzorky DNA, aby povalující se hromádky mohly identifikovat a majitele potrestat. V Berlíně zase existuje 13 speciálních vozidel, které psí hromádky prostě vysají.

Pejskaři kromě toho musí v německé metropoli povinně se svým miláčkem vycházet ven a mít při sobě sáček, jinak jim hrozí pokuta. A mimochodem: podle experta Krämera nezodpovědný pejskař spíš pohodí do přírody černý sáček než jasně červený.