HlídacíPes.org příklady udavačských dopisů z doby protektorátu zveřejnil ve svém květnovém textu. Příběh Marie Ecksteinové se z nich vymykal. Redakce se proto pokusila osud ženy, která zahynula o půl roku později v koncentračním táboře Sobibor, zrekonstruovat.

Marie Ecksteinová, pocházela z města Touškov nedaleko Plzně, narodila se 4. 8. 1896 jako Marie Lustigová.

V roce 1941, ve svých 45 letech, byla velké postavy, měla oválný obličej, šedé oči, světlé vlasy, poškozené zuby, mluvila česky a částečně německy. Takto ji alespoň popisuje policejní protokol z jejího zadržení.

Kdo byla paní Zimová? 

Ten také zmiňuje, že u sebe v tu chvíli měla 153 korun, dámskou kabelku, zrcátko, pudřenku, brýle, kapesní nůž, baterku a hřeben. Oblečená byla v den svého zadržení do černých šatů, měla černý klobouk a černé boty. V té době totiž ještě pravděpodobně držela smutek. Její manžel zemřel v květnu 1941; s manželkou žádné děti neměli.

Uprostřed války, v protektorátu a se skrývaným židovským původem Marie Ecksteinová velkou perspektivu neměla. Přesto se snažila žít co nejvíce normálně.

A právě to mohlo vadit jedné z žen, které ji znaly. Možná šlo o někoho ze sousedství, z obchodu v okolí, třeba i známou z práce… Těžko po více než sedmi desetiletích hádat, kdo byla ona paní Zimová (?), jak se na udavačský dopis podepsala.

 Bez zajímavosti není, že udavačství bývá historiky označováno jako ženský zločin. V souvislosti s děním v době protektorátu o něm takto mluvil například již zesnulý historik Mečislav Borák.

U poválečných lidových soudů v Ostravě byly ženy z udavačství obviněny třikrát častěji než muži. K podobnému závěru došli i další autoři, kteří se mimořádnými poválečnými soudy v různých oblastech Československa zabývali.

Téma zajímavě rozebírá i bakalářské práce Zuzany Hrubešové z Technické univerzity Liberec: Retribuce a udavačství. Případ Mimořádného lidového soudu Litoměřice 1945 – 1948. "Zatímco jen 23 % všech odsouzených mužů bylo odsouzeno za udavačství, žen bylo 79 %," píše o lidových soudech na Litoměřicku.

Pro další osud Marie Ecksteinové však není nijak podstatné, zda ji udal muž či žena.

Proč nenosím žlutou hvězdu 

Motivaci na sebe pisatelka prozradila sama. Autorka protektorátní policii sděluje, že považuje za svou povinnost upozornit na to, že "paní Ecksteinová jest čistokrevná Židovka".

"Poněvadž na to nevypadá, jest odbarvená blondýna, vydává se všude za árijku a také podle toho vystupuje. Nedodržuje ani jedno židovské nařízení. Chodí nakupovat po celý den, chodí do kaváren a biografů (…) a vůbec nenosí židovský odznak."

Pisatelka přidala i varovný dodatek pro případ, že by snad protektorátní policie nekonala: „Současně podávám hlášení gestapu.“

Události pak nabraly rychlý spád. Protokol o zadržení má datum 4. října 1941, 8.30 ráno.

Ecksteinová se při výslechu snažila vysvětlovat, že hvězdu nenosí proto, že zkrátka není židovského původu.

"Žlutou židovskou hvězdu nenosím, protože mi Emilie Lustigová na smrtelném loži 5. července 1939 sdělila, že jsem nemanželskou dcerou Marie Vrátníkové, provdané Řehákové, bytem v Chrudimi. Nemám pro to ale žádné důkazy, protože jsem se o to nestarala – pečovala jsem o svého nemocného manžela, který zemřel 1. května 1941. Nevím, kdo je můj skutečný otec, a je-li to Árijec nebo Žid. Večer kolem osmé bývám už každý den doma. Nakupovat chodím jen v časech určených pro Židy, kavárny a kina kvůli truchlení nenavštěvuji. Z Prahy jsem nikam necestovala," zapsal německy do protokolu slova Marie Ecksteinová vyšetřující policista.

Dokumenty pocházejí z fondu Policejního ředitelství v Národním archivu. "Nacisti podobných příběhů slyšeli nepochybně plno a nebrali na to ohled," komentuje to bývalý předseda Židovské obce a vydavatel Židovských listů Tomáš Jelínek.

Registrací na Židovské náboženské obci v Praze prošla až po svém zadržení, na podzim 1941, dostala číslo 6087. Podle Jany Šplíchalové, kurátorky archivu Oddělení pro dějiny šoa Židovského muzea v Praze, právě vysoké registrační číslo potvrzuje domněnku, že Ecksteinová záměrně skrývala židovskou identitu.

"Poté se na ni už ale vztahovala všechna administrativní opatření a vyhlášky omezující práva židovských obyvatel protektorátu, například omezené dávky potravinových lístků, které si musela vyzvednout v kanceláři Židovské náboženské obce," shrnuje Šplíchalová.

Sedm měsíců po svém zadržení a výslechu byla Marie Ecksteinová zařazena do transportu At č. 163 do Terezína. Vlak odjel 7. května 1942.

Udávání jako vyřizování účtů

Třetího dne po příjezdu do Terezína, 9. května 1942, nastoupila do dalšího vlaku. Vypraven byl z železniční zastávky v Bohušovicích, měl označení Ax a směřoval na okupované polské území. Podobně jako ostatní transporty z května a června 1942 po zhruba třídenní strastiplné cestě vlak zastavil na odbavovací rampě v Lublinu.

Zde byla vybrána skupina mužů určená pro práce v koncentračním táboře v Majdanku, další vězňové byli posláni do táborů nucených prací. Staří, nemocní a matky s malými dětmi byli posíláni k likvidaci do vyhlazovacích táborů.

Pokud Marie Ecksteinová vůbec přežila cestu v dobytčácích bez jídla a vody, zahynula později v koncentračním táboře Sobibor, kam transport směřoval. Z tisícovky lidí, které transport evidoval, nepřežil nikdo. 

"Otázku, jaký byl konkrétní osud Marie Ecksteinové, je s ohledem na absenci jakýchkoli materiálů či dokladů nemožné zodpovědět," konstatuje Jana Šplíchalová.

Přesné datum jejího úmrtí či zavraždění zaznamenáno není. "Datum a místo úmrtí u většiny obětí deportovaných na východ není známé, proto se používá jako náhrada poslední informace o dotyčném, což je datum odjezdu transportu na východ a cíl, kam transport směřoval," vysvětluje Šplíchalová.

Nelze s jistotou tvrdit, že nebýt udavačského dopisu sepsaného úhledným rukopisem 28. září 1941, Marie Ecksteinová by válku přežila. Spojitost s udáním a dalším osudem pětačtyřicetileté ženy je však zcela zjevná.

"Neexistuje a ani nemohla existovat žádná metodika sledování udavačských dopisů v jednotlivých zemích. Možná by se něco dalo vyvozovat z množství dopisů k počtu obyvatel, ale ani to by nemělo průkaznou hodnotu, protože je otázka, kolik takových dopisů se dochovalo. Obecně to spíše svědčí o tom, že v každé společnosti jsou lidé, kteří využijí příležitost k tomu, aby si osobně pomohli, aby vyjádřili svou nenávist vůči někomu jinému, pomstili se, nebo dali najevo podlézavost," říká ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát.

"Udání mohla vést k smrti, jak ukazuje i tento případ, ale pak je tu ještě aktivní účast na násilí a vraždění. Třeba v Pobaltí, v Rumunsku či Maďarsku se domácí obyvatelé pod nacistickou kuratelou podíleli na vraždění svých židovských spoluobčanů, to tady nebylo," dodává Pavlát.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky