Tvrdili mu, že je dívka. Pravdu zjistil až po 19 letech

Na první pohled vyrůstal jako obyčejné americké dítě. Sport, slunce, hřiště, Baton Rouge v Louisianě. Jenže pod zdánlivě normálním dětstvím se skrývalo tajemství, které mělo Jimu Ambrosovi převrátit celý život naruby. Tajemství, o němž nevěděl on sám, ale věděli lékaři i jeho rodiče. A rozhodovali o něm bez něj.

Jim se narodil v roce 1976 jako intersexuální dítě s chromozomy XY. Krátce po narození u něj lékaři provedli operaci, jejímž cílem bylo upravit jeho tělo tak, aby odpovídalo ženskému pohlaví. Rodina mu tuto skutečnost zatajila a vychovávala ho jako dívku jménem Kristi. Pravdu se dozvěděl až v devatenácti letech. Do té doby jen cítil, že s jeho tělem i identitou není něco v pořádku.

Už od dětství se nikdy necítil být dívkou. Přesto byl nucen nosit ženské oblečení, podstoupit úpravy vzhledu a kolem jedenáctého roku začít užívat estrogen, aby jeho tělo prošlo ženskou pubertou. Léčba byla zahalena mlčením a studem. Nemluvit, neptat se, přijmout. To byl rámec, ve kterém vyrůstal. Psychická nepohoda, šikana kvůli vzhledu a pocit odcizení od vlastního těla se postupně stávaly běžnou součástí jeho života.

Okamžik, kdy se všechno zlomilo

Zlom přišel během prvního ročníku vysoké školy. Při studiu odborného textu o intersex dětech mu postupně došlo, že popisovaný případ je jeho vlastní. Vzápětí si vyžádal zdravotní dokumentaci a otevřel ji sám v autě. Tam poprvé uviděl záznam o chromozomech XY a pochopil, že jeho životní příběh byl od základu postaven na zamlčené pravdě.

Jim Ambrose zdroj: Profimedia.cz

Následoval vztek, pocit zrady a hluboké zklamání. Nejen vůči rodičům, ale i vůči systému, který o jeho těle rozhodoval bez jeho souhlasu. Uvědomil si, že roky psychického trápení, pocitů méněcennosti a izolace nebyly náhodné. Byly důsledkem lékařských rozhodnutí učiněných v době, kdy se věřilo, že tělo je možné bez následků přizpůsobit společenské normě.

Ještě před odhalením pravdy mu matka v dětství sdělila, že ho v budoucnu čeká další operace a že nikdy nebude moci mít vlastní děti. V té chvíli se role obrátily a Jim byl tím, kdo utěšoval plačícího rodiče. Už tehdy nesl tíhu rozhodnutí, která za něj udělali dospělí.

Hledání sebe sama a únava z boje

Po zjištění pravdy Jim na několik let vysadil hormony. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu však musel zvolit další léčbu a rozhodl se pro testosteron. Poprvé v životě začal cítit soulad se svým tělem. Podstoupil oboustrannou mastektomii a odstranění dříve vytvořené vaginoplastiky, což vnímal jako návrat kontroly nad vlastním tělem.

Ve dvaceti letech se přestěhoval do oblasti Sanfranciského zálivu, kde našel komunitu intersex lidí. Aktivismus se stal jeho způsobem, jak dát traumatu smysl. Věřil, že když bude otevřeně mluvit o následcích těchto zákroků, povede to k rychlé změně. Místo toho přišlo vystřízlivění. Zákroky pokračovaly dál, společenská změna byla pomalá a psychická zátěž rostla. Deprese, vyhoření a odchod z veřejného boje byly nevyhnutelné.

Dnes Jim žije klidnější život. Je střízlivý, dlouhodobě pracuje s terapeutem a oporu našel v blízkých lidech i partnerce Yvonne. Od aktivismu si drží odstup, ale jeho příběh znovu zazněl v dokumentu, který připomíná, že nejde o minulost. Přibližně jedno z dvou tisíc dětí se stále rodí s tělesnými odlišnostmi, které vedou k chirurgickým zásahům bez jejich souhlasu.

Jimův život je důkazem, že rozhodování o tělech dětí nelze zjednodušit na lékařský zákrok nebo statistiku. Následky si totiž člověk nese celý život. A právě proto má jeho příběh sílu přesahující jeden osud. Je výzvou ke změně přemýšlení, ke zpomalení a k respektu k tělu i identitě těch, kteří se nemohou bránit sami.