Tuční bankovní kocouři hubnou. Zachráníte je?

MAGAZÍN - Magazín autor: Pavel Jégl

Některé banky jsou příliš velké na to, aby je vlády nechaly padnout. Jejich manažeři to vědí, a když je zle, umí si říct o peníze daňových poplatníků.

Potenciálně největší nedostatek kapitálu má Deutsche Bank, jak ukázala nejnovější studie německého institutu ZEW. Ilustrační snímek

Potenciálně největší nedostatek kapitálu má Deutsche Bank, jak ukázala nejnovější studie německého institutu ZEW. Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Tuční bankovní kocouři hubnou a těžce to snáší. Jak by ne, pamatují časy pohádkových zisků a ještě pohádkovějších bonusů. Teď na ně přišly krušné doby. Akcionáři se od evropských bank odvracejí a jejich hodnota klesá.

Takže – řekni kde ty zisky jsou, co se tady mohlo stát... Vysvětlení je nasnadě.

Banka, kam se podíváš

Na špatné kondici bankse podpisují záporné výnosů dluhopisů a téměř nulové nebo záporné úrokové sazby. Centrální banky se jimi snaží donutit spotřebitele i firmy, aby investovali a utráceli, a tak rozhýbali dýchavičné ekonomiky. Tím ale bankám sráží marže a zisky.

Evropské banky také musí odkládat povinné rezervy (se ztrátou) do úschovy centrálních bank a mají problémy s tím, aby udaly (s výnosem) vklady vkladatelů.  Co víc, stahují je ke dnu nesplácené úvěry.

V evropském měřítku jsou odhadovány na 950 miliard eur, tedy 25, 7 bilionu korun. Nejvíc je jich v Itálii, zhruba 360 miliard eur (8,7 bilionu Kč).

Na "přebankovaném" Apeninském poloostrově, kde dnes narazíte na bankovní pobočku častěji než na ristorante, je 16,6 procenta všech úvěrů označováno za nedobytné. (Pro srovnání: V Česku mají banky podle zjištění ČNB méně než 4,3 procenta nedobytných pohledávek.)

Není to však jen italský průšvih. Banky jsou spolu propojeny byznysem, půjčují si peníze na mezibankovním trhu. A tak se v tom vezou všichni, někdo víc, jiný míň.

Skromnost nade vše

David Folkerts-Landau, hlavní ekonom Deutsche Bankrozhovoru pro pro Welt am Sonntag, vyslovil názor, že banky (nejen ty italské) si s nynější situací neporadí a vyzval vlády, aby jim pomohly – jak jinak než z peněz vybraných od daňových poplatníků.

"Evropa je vážně nemocná," pravil šéfekonom a navrhl, aby státy dodaly bankám čerstvý kapitál. "Nebudeme se moci vyhnout většímu programu na doplnění kapitálu bank… Banky potřebují pomoc v americkém stylu."

Připomínám, že americká vláda do bank po krizi v roce 2008 nalila 475 miliard dolarů, tedy 11,4 bilionu korun. Folkerts-Landau je ve svém odhadu "skromný" a v rozhovoru říká: "Myslím, že evropské banky můžeme rekapitalizovat 150 miliardami eur."

To jsou v přepočtu čtyři biliony korun, jinak čtyři tisíce miliard korun!

(Našinec nicméně může zachovat klid. Úvěry Italů by sanovali jen daňoví poplatníci eurozóny. Ekonomické potíže způsobené propadem veřejných financí by však na společné trhu odnesla celá Evropská unie.)

Prodělali kalhoty

Proč se ale zabývat vyjádřením ekonoma jedné banky? Protože Folkerts-Landau nemluví sám za sebe a Deutsche Bank není ledajaký finanční ústav.

Patří do seznamu „systémových“ bank, který vypracovala skupina G20 a na kterém je 29 finančních ústavů. Jsou to banky, které jsou výstižně nazývány "too big to fail", tedy "příliš velké na to, aby padly". Vlády je v krizích zachraňují ze strachu, aby se nezhroutil celý finanční systém.

Deutsche Bank je pokládána za páteř německého hospodářství. Finanční ústav, založený v roce 1870, loni zaznamenal největší ztrátu své historie – 6,8 miliardy eur, v korunách 184 miliard. A letos jeho akcie ztratily polovinu hodnoty. K tomu utrpěla pověst banky, poškodily ji miliardové pokuty za prohřešky vůči bankovním regulacím.

Banka neoslnila ani v nedávných zátěžových (stres) testech evropských bank. Evropský bankovní úřad (EBA) zjišťoval, o kolik by za simulované krize klesly výnosy bank a jaký by to v kombinaci s nedobytnými půjčkami mělo dopad na jejich bilanci. Německý kolos se v nich zařadil mezi nejhorších deset z  51 prověřovaných bank. 

Zapomeňte na pravidla

Jak to ale Folkerts-Landau se státní pomocí myslí? Evropská unie po krizi v roce 2008 přijala zásadu, že sanovat banky z peněz daňových poplatníků není férové a státní pomoc bankám označila za nejzazší a výjimečné řešení.

Evropské direktivy obsahují princip, podle něhož se na záchraně bank v první řadě musí podílet privátní sféra – akcionáři, majitelé dluhopisů, střadatelé (s vklady nad 100 tisíc eur – 2,7 milionu) a teprve poté může pomoci státní moc a "pumpnout" poplatníky.

Folkerts-Landau patrně předpokládá, že v obavách z "runu na banky" (situace, kdy vkladatelé ztratí důvěru v banku a začnou hromadně vybírat vklady) bude tohle pravidlo odpískáno. Zkušenosti ukazují, že v dobách krizí se direktivy mění, pružněji vykládají, anebo se prostě nedodržují.

… a svezte se po spirále

V minulé krizi mnohé vlády přispěchaly bankám na pomoc. Nalily do nich peníze. Veřejné finance to odnesly podlomeným zdravím, státní dluhy se prohloubily.

Co když příští hospodářská recese srazí nevyléčené finance států natolik, že stáhnou do maléru banky? Je to možné, vždyť banky drží (jako povinné rezervy) spoustu státních dluhopisů, jejichž hodnota by se v krizi propadla.

Co potom udělají vlády? Zase budou velké (a tedy důležité) banky zachraňovat? Tím by pochopitelně znovu podrazily veřejné finance.

A tak po spirále dál od krize ke krizi, dokud budou na trhu banky "příliš velké na to, aby padly".

Tagy: zahraničí domácí světová ekonomika banky a úvěry

Zdroje: Vlastní