Trump po příchodu do Bílého domu vyhlásil revizi globálního obchodu. Vytáhl Spojené státy z chystané zóny volného obchodu zemí ležících kolem Pacifiku (TPP). Pohrozil, že odstoupí od Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA – USA, Kanada, Mexiko), pokud nebude pozměněna (podle amerických představ). A do třetice: Prezident dal najevo, že nemá zájem pokračovat v rozhovorech o obdobné dohodě s Evropskou unií (TTIP).

Kdepak, bourat obchodní bariéry a udržovat byznys bez hranic nepatří k cílům nynějšího amerického prezidenta.

Trump už ve volbách hlásal, že volný obchod Americe neprospívá. Postavil ho do protikladu k mantře "America First" ("Amerika na prvním místě"). Ti, kteří globální dohody prosazovali za jeho předchůdce Baracka Obamy, v jeho administrativě narazili a z vládních služeb odešli.

S ideou volného obchodu ostatně narazil už v roce 1817 anglický finančník David Ricardo, který jako první shrnul jeho výhody v teorii o komparativní výhodě. Princip je prostý: Firma (země) se zaměří na výrobu a vývoz zboží, které dokáže vyrábět s nižšími náklady (proti ostatním). Zboží, které vyrábí s vyššími náklady, zase doveze od těch, kteří ho vyprodukují levněji. A vydělají na tom obě strany, protože na trhu bude víc levného zboží a výrobci budou mít vyšší zisky.

Ricardo prosazoval volný trh s obilím, který byl v Anglii regulován, aby chránil zisky statkářů. Ochranářský obilný zákon byl vskutku zrušen, ale až v roce 1846, třiadvacet let po jeho smrti. Pšenice se začala dovážet z kontinentu, zlevnila a Britové si za stejné peníze jako dřív dopřávali místo nechutných (ale zdravých) tmavých bochníků z mizerného obilí lahodný (ale nezdravý) bílý chléb (Wasson Ellis: Dějiny moderní Británie).

Vítězové a poražení

Ricardovými komparativními výhodami argumentovali zastánci liberalizace byznysu, kteří v minulých letech prosazovali volný obchod mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Hlásali, že je vždy win-win, že v něm není poražených.

Jenže jejich výkladu dnes věří málokdo. Je zřejmé, že globalizace za sebou kromě vítězů zanechává víc než zanedbatelné množství lůzrů. Každá obchodní dohoda někomu práci zajistí, zatímco jiného o ni připraví.

Lůzry se kdysi v Americe stali oceláři z oblasti Rezavého pásu (Rust Belt), oblasti táhnoucí se od Atlantiku po Velká jezera a v minulosti nazývané Ocelový pás (Steel Belt). Vysoké ceny americké oceli i silná zahraniční konkurence vedly k poklesu počtu pracovních míst v jejich odvětví.

Právě oni výrazně přispěli k tomu, že se Trump stal prezidentem. Uvěřili jeho slibům, že jim práci vrátí. 

Pro Donalda je nejvyšší čas něco s tím udělat. Za dva roky se začne rozjíždět kampaň k dalším prezidentským volbám a dělnický prezident Trump zase bude potřebovat hlasy ocelářů.

Dobré války?

Vrchní velitel Ameriky přirozeně nemůže připouštět pochyby o výsledku svého tažení za obchodní rovnováhu. A tak napsal tweet, ve kterém Američany ujistil: "Když máte deficit obchodní bilance, jsou obchodní války dobré, dají se snadno vyhrát."

Pravda, je možné, že obchodní válka s Evropou vyhraje Trumpovi příští volby a některým ocelářům pomůže k práci. Odnesou ji ale všichni ti, jejichž výrobky nová vysoká cla (i ta odvetná) podraží. A také spotřebitelé, kteří za ně budou platit víc. Američané si tak nejspíš připlatí jak za auta, tak třeba za Budweiser či Coca Colu v hliníkových plechovkách.

Na Česko nebudou mít americká cla na ocel a hliník fatální dopad, byť české oceláře mohou podle odhadu Svazu průmyslu a dopravy připravit až o miliardu korun ročně. Do tuhého by se však obchodní spor dostal teprve ve chvíli, kdy by americká vláda zvedla cla na evropská auta na 25 procent. To by postihlo jak německé automobilky, tak české firmy, které jim dodávají díly. (Trump takový krok už avizoval.)

Shrnuto: Donald Trump neříká pravdu. Obchodní války nejsou dobré. Ani pro Ameriku, ani pro Evropu a samosebou ani pro Česko.