Zatímco si lidstvo dává záležet na každém desetinném stupni globální teploty, pod našima nohama se tiše připravuje síla, která může změnit běh historie. Nový vědecký výzkum odhalil děsivou souvislost mezi táním ledovců a sopečnou činností. Jakmile se silné vrstvy ledu rozpustí, tlak, který tisíce let držel magmatické komory v klidu, náhle zmizí. A sopky – dosud klidné a spící – se probouzejí.

Podle nejnovější studie prezentované na prestižní geochemické konferenci Goldschmidt v Praze může klimatická krize spustit vlnu výbušných erupcí po celém světě. Vědci z Wisconsinské univerzity a dalších institucí zkoumali šest sopek v chilských Andách. Zaměřili se mimo jiné na Mocho-Choshuenco – na první pohled neškodnou horu, která ale v sobě skrývá sílu srovnatelnou s historickými megavýbuchy.

Když led ustoupí, země začne dýchat – a vybuchovat

Během poslední doby ledové, zhruba mezi 26 000 a 18 000 lety, byla oblast pokryta až 1,5 kilometru silnou vrstvou ledu. Ten tlačil na zemskou kůru a utlumil jakoukoli vulkanickou aktivitu. Magma se pod povrchem hromadilo, ale nemělo kudy ven. Teprve když se ledovec začal odtahovat – přibližně před 13 000 lety – tlak povolil. Plyny v magmatu se náhle uvolnily, a následovala série explozí.

Sopka Erebus v Antarktidězdroj: Profimedia.cz

Tým vedený Pablem Moreno-Yaegerem analyzoval krystaly a minerály v sopečných horninách a zjistil, že po odlednění se sopky nejen častěji probouzely, ale také produkovaly výrazně viskóznější a výbušnější magma. V době, kdy byly erupce potlačeny, magma pomalu tavilo okolní horniny, čímž se stávalo ještě nebezpečnější. A to vše se podle vědců může brzy zopakovat. A tentokrát v globálním měřítku.

Antarktida jako časovaná bomba. A není sama

V Antarktidě se pod ledem skrývá minimálně 100 sopek. Dosud byly pohřbené pod ledem tak silným, že připomínaly zakonzervovanou minulost. Ale jak se teploty zvyšují a led taje, může dojít k uvolnění tlakových ventilů, které po desítky tisíc let držely zničující síly na uzdě. A podle Moreno-Yaegera nejde jen o Antarktidu. „Naše studie naznačuje, že tento jev se netýká jen Islandu, kde je zvýšená vulkanická aktivita dlouhodobě pozorována, ale může nastat i v dalších pevninských oblastech – jako je Rusko, Nový Zéland nebo části Severní Ameriky.“

Podobné varování zaznělo už v roce 2004, kdy výzkum ve východní Kalifornii poukázal na souvislost mezi táním ledovců a výbušnou sopečnou činností. Nová studie však jako první podrobně ukazuje, jak tento proces probíhá – krok za krokem, tlak za tlakem, výbuch za výbuchem. A nejde jen o sopečné nebezpečí. Erupce sice mohou krátkodobě ochladit planetu – například jako po erupci sopky Pinatubo v roce 1991, kdy globální teplota dočasně klesla o 0,5 °C – ale dlouhodobě je efekt opačný. Vulkány vypouštějí oxid uhličitý, metan a další skleníkové plyny. Pokud dojde ke zvýšení počtu erupcí, může to planetu dál oteplovat. Vzniká tak nebezpečný zpětnovazební efekt: teplejší klima rozpouští led, to spouští erupce, které produkují víc skleníkových plynů, což zvyšuje teplotu ještě víc.

A do toho všeho vstupuje další faktor – extrémní srážky. Ty se v důsledku klimatických změn množí a podle studií mohou rovněž zvyšovat výbušnost erupcí. Vlhkost pronikající do magmatických systémů totiž může zintenzivnit tlak a urychlit exploze. Podle Moreno-Yaegera je klíčovým momentem právě počátek tání. „Jakmile ledovce ustoupí, tlak se uvolní a sopky se dají do pohybu. A to nejen častěji, ale i s větší silou. Máme před sebou svět, kde klima doslova probouzí oheň ukrytý pod povrchem.“

Otázka tak nezní, jestli k tomu dojde. Ale kdy – a kde.