Od počátku kosmického věku v 50. letech vyslala lidstva do vesmíru tisíce raket a ještě víc satelitů. Mnohé z nich stále krouží kolem Země, ale značná část se proměnila ve vesmírný odpad – a ten už dávno není jen neškodným reliktem technologického pokroku. Jak raketových startů přibývá, roste i riziko srážek a nekontrolovaného návratu trosek zpět do atmosféry. Dnes už je zřejmé, že jsme si kolem planety vytvořili hrozivý orbitální smog.

V současnosti obíhá Zemi asi 2 000 aktivních satelitů, ale k tomu dalších 3 000 nefunkčních. V prostoru nízké oběžné dráhy se nachází přes 34 000 objektů větších než deset centimetrů a více než 128 milionů drobnějších úlomků. Každý z těchto kousků – ať už jde o šroubek, šupinku barvy nebo celou raketu – se může při srážce proměnit v smrtící projektil. Riziko kolize, které vyžaduje aktivní vyhýbací manévr, už dosahuje jednoho případu z 10 000 ročně. Mezinárodní vesmírná stanice se jen od roku 1999 musela podobným manévrům uchýlit pětadvacetkrát.

Spalovna nad hlavami a varování z polí

Ne všechen odpad zůstává na oběžné dráze. Čím dál častěji se vrací zpět k Zemi – ne vždy kontrolovaně. V květnu 2024 objevili farmáři v kanadské provincii Saskatchewan několik masivních kusů z rakety SpaceX. Jeden měřil přes dva metry a vážil 80 kilogramů. Astronomka Samantha Lawler, která trosky zkoumala, si dobře uvědomuje, co by se stalo, kdyby podobný kus dopadl na obydlené místo: „Nezastavil by se ani o dům.“ SpaceX si nakonec odpad tiše odvezla, ale podle Lawler se s tímto problémem budeme potýkat stále častěji – a jednou prý někdo opravdu zemře.

Část rakety Space X po dopaduzdroj: Profimedia.cz

Rok 2024 zaznamenal 1 200 návratů objektů do atmosféry, přičemž nejméně 120 z nich dopadlo neřízeně na náhodná místa. Studie publikovaná v lednu 2024 naznačuje, že v kterémkoli roce existuje více než 25% šance, že vesmírný odpad prolétne hustě využívaným komerčním vzdušným prostorem. V roce 2022 kvůli tomu uzavřely svůj vzdušný prostor Francie a Španělsko. Astronom Aaron Boley k tomu poznamenává: „I mírně využívaný vzdušný prostor má vysoké riziko narušení kvůli vesmírnému odpadu.“

Kromě přímého nebezpečí ohrožuje tento odpad i atmosféru – rakety z hliníku při shoření uvolňují oxid hlinitý, který může přispívat k úbytku ozonové vrstvy. A většina nosných raket dodnes spaluje fosilní paliva, takže znečištění začíná už při startu.

Mega-konstelace, mega-problém

Masivní nárůst objektů na oběžné dráze není náhodný. Od roku 2019, kdy SpaceX vypustila první satelity Starlink, se počet funkčních satelitů zvýšil z 1 000 na více než 11 000. Amazon letos vypustil první satelity své sítě Kuiper a Čína loni zahájila program Guowang s plánem na 13 000 satelitů. Pokud se všechny projekty zrealizují, může oběžná dráha hostit desítky tisíc dalších zařízení.

zdroj: Profimedia.cz

I když technologie pro řízený návrat satelitů existuje, její využití zatím není samozřejmostí. Podle Michaela Byerse by měly vlády požadovat, aby všechny komerční mise zahrnovaly kontrolovaný návrat zařízení. Některé firmy, jako SpaceX, tvrdí, že jejich satelity jsou navrženy tak, aby při návratu zcela shořely a nepředstavovaly riziko. Kritici jako McDowell ale upozorňují, že i tento proces znamená dlouhodobé zatěžování horní atmosféry. Další problém představuje odpad na vyšších drahách mezi 600 a 2 000 kilometry, kde atmosféra není dost hustá na přirozené očištění. V těchto výškách se úlomky hromadí a zůstávají tam stovky let. Právě tady je potřeba aktivní úklid – a ten se zatím teprve testuje.

Zpravodajství

Vědci bijí na poplach: Na Zemi za pár dní dopadne objekt z vesmíru! Kam?

Recyklace nad obzorem

Řešení existují, ale žádné není snadné. Japonská firma Astroscale pracuje na „vesmírném popelářském voze“, švýcarská ClearSpace chystá podobné mise s podporou Evropské kosmické agentury. Čína v roce 2022 přesunula nefunkční satelit do méně vytížené vyšší oběžné dráhy. Dlouhodobou odpovědí by mohla být recyklace přímo na oběžné dráze. Podle McDowella bychom časem mohli přesunout vyřazené satelity na orbitální stanice, kde by se rozebrali a jejich části znovu použily při výrobě nových zařízení. Moriba Jah z Texaské univerzity tomu říká „cirkulární vesmírná ekonomika“. ESA odhaduje, že by mohla být realitou kolem roku 2050.

Jednoduchý, ale zatím přehlížený přístup nabízí Samantha Lawler: méně satelitů s delší životností. „Tohle je ta inženýrská výzva, které čelíme. Jenže nikdo se jí opravdu nechopil,“ říká. A právě to je možná největší nebezpečí vesmírného odpadu – že ho všichni vnímají jako problém budoucnosti, přestože už dávno dopadá na naše pole, prolétá naším vzdušným prostorem a pomalu mění atmosféru nad našimi hlavami.