Pro Vladimira Putina to byla asi nejpříjemnější schůzka minulého týdne. Když vás čeká jednání se syrským diktátorem, súdánským prezidentem obviněným z genocidy a spojenci z Turecka a Íránu, s nimiž si musíte podělit kontrolu nad Sýrii, Zeman je příjemné zpestření.

Český prezident je žoviální společník, nemá ruce po lokty v krvi a témata, které chtěl probrat, byla odpočinková. Prohloubení ekonomických vztahů obou států, prohloubení ekonomických vztahů přítomných osob a zákusek. Kdyby ještě zatopili v krbu, byl by z toho hezký teambuilding na černomořské dače.

Bez ironie, Zeman si pro návštěvu v Rusku vybral ten nejvhodnější okamžik, i když šlo spíše o náhodou. Putin je pod mimořádným tlakem a musí se zabývat širokým spektrem problémů a výzev. Pro Moskvu ale není Praha bolehlav, naopak. Vzájemné vztahy se vyvíjejí předvídatelně a ve prospěch zájmů aktérů, kteří v nich chtějí mít a také mají zásadní slovo.

Zahraničněpolitická lenost

Zahraniční politiku směrem k Rusku, a to nejen navenek, dělá Pražský hrad. Česká republika přitakává evropskému konsenzu ohledně územní celistvosti Ukrajiny nebo nutnosti sankcí jako odpovědi na ruské ohrožování evropské bezpečnosti, přesto tyto zjevné věci nedokáže artikulovat a vložit do smysluplné politiky vůči Rusku.

Zřejmě je to dáno tím, že Rusko nikoho z předních vládních představitelů nezajímá. Rusko je zkrátka považováno za hrozbu, nic víc. Příznačným důkazem zahraničněpolitické lenosti je skutečnost, že na návštěvu Ruska nejel s českým prezidentem ministr zahraničí nebo předseda vlády. Zemana doprovázel pouze ministr průmyslu Jiří Havlíček, a ten nemá v popisu práce reprezentovat politické propozice české zahraniční politiky, i kdyby eventuálně chtěl.

Proto je nejvíce slyšet Zeman, který zájmy české zahraniční politiky vůči Rusku ohýbá a tvaruje podle svého vidění. Premiérovi nebo šéfovi české diplomacie pak nezbývá nic jiného, než prezidenta dohánět a zpětně se omlouvat za jeho úlety, například za navrhované kupčení o Krym.

Praha je ideální

Z hlediska Kremlu je tomu naopak. Česko je pro Rusko ideálním hráčem ve střední Evropě. Praha je přívržencem prozápadní orientace, nemá zásadní spory s Bruselem a nečelí kritice z okrajování demokratických svobod. Zároveň, na rozdíl od Slovenska, má marketingové renomé. Česko je vnímáno jako vlivnější část bývalého Československa. Současně s tím, pod touto demokratickou a proevropskou slupkou, se nebrání podpoře Ruskem preferovaných projektů.

Zrušení protiruských sankcí je pouze okrajová záležitost. Ekonomická omezení spojená s postupným řešením konfliktu na východě Ukrajiny nikdo zbůhdarma nezruší. Bez minimálního úsilí Kremlu k tomu nedojde. Zato kontroverzní a Moskvou aktivně prosazovaný projekt ruského plynovodu Nord Stream 2 je snazší prosadit. Ačkoliv plynovod jde proti zájmům středoevropských států, neboť Rusko jeho pomocí chce v dodávkách plynu na Západ obejít Ukrajinu, ale i Slovensko a Polsko, Praha jeho výstavbu podporuje.

Na schůzce v Soči ruského a českého prezidenta byl během širokého formátu jednání přítomen šéf Gazpromu Alexej Miller. V rozhovoru s českými novináři Zeman potvrdil zpravodaji Tiscali,cz, že se o vztahu Česka k plynovodu mluvilo. Česká republika by podle hlavy země na jeho výstavbě a zprovoznění měla údajně vydělat 1 miliardu eur.

Mimochodem, v případě Ukrajiny mají Zeman a Putin mnoho styčných bodů. Prezident republiky dříve preferoval posílení mise OBSE v konfliktní zóně. Nyní je zřejmě pro ruský návrh mírové mise pod hlavičkou OSN, která má na Donbasu působit, ale proti hlídání hranic mezi Ruskem a vzbouřenými oblastmi jak to navrhuje Západ a Ukrajina.

Návrat k dialogu

Česko se ve vztahu k Rusku soustředí výlučně na ekonomické vztahy. Tato oblast dominovala ruské cestě Zemana, a to navzdory tomu, že ruský trh není a ani v dohledné době nebude pro české firmy klíčový. Během Zemanovy návštěvy Ruska bylo podepsáno 13 smluv v hodnotě přes 20 miliard korun, ale jde  o informaci s malou vypovídací hodnotou. České firmy nemají na trhu žádnou exkluzivitu, ani potřebnou lobbistickou sílu. Za aktivní státní podporou podnikání s Ruskem, která je nesouměrná s podílem, jaký má Rusko v českém exportu (1,9 procenta), nezřídka stojí partikulární zájmy.

V politické rovině z české strany panuje buď nezájem diktovaný zjednodušeným pohledem na Rusko, nebo artikulace změkčené ruské pozice, jejíž kořeny leží ve využití tohoto nezájmu. Podobně jako v případě unijní politiky nám i s Ruskem začíná ujíždět vlak. Jako stát nevíme, co chceme. Moskva naopak využívá české pozice k protlačení některých dlouhodobých zájmů při rozhodování EU o zásadních otázkách. Podobně jako v ekonomice i zde se objevuje disproporce ve prospěch jednotlivých českých politiků a Ruska.

Co s tím? Na evropské úrovni začíná panovat názor, že současný stav vztahů s Ruskem není dlouhodobě udržitelný a je nutné hledat způsob jak se vrátit k dialogu s Moskvou, který by nepoškozoval zájmy Evropské unie, mezi něž rozhodně patří územní celistvost Ukrajiny. Jako odrazový můstek mají posloužit nejméně politizované sféry vzájemných vztahů, jejichž prostřednictvím by měla být postupně upevněna alespoň minimální důvěra.

Je totiž nutné si uvědomit, že Putinovo Rusko s nadsazenými a často nebezpečnými ambicemi bude za humny ještě dlouho, a proto se musíme naučit s ním koexistovat. Sladit vlastní bezpečnost s dialogem.

Vše při starém?

Česko by mělo mít zájem o obnovení dialogu s Ruskem. Nikoliv z pozice servility nebo pragmatických zájmů jednotlivců, ale z hlediska státu, který je součástí unijní politiky a chce mít v rámci unijní politiky přidanou hodnotu. Pokud Česko zůstane statistou a nechá se využívat jako kanál distribuující zájmy cizí mocnosti dál na Západ, ztratíme zbytek respektu, který ještě máme.

Zemanova žádost Putina o pomoc s osvobozením ukrajinského historika Igora Kozlovského, který je vězněn proruskými separatisty v Doněcku, ukazuje, že Česko může být aktivní správným a užitečným směrem.

Nová vláda by měla redefinovat českou politiku vůči Rusku. V ideální případě. Bohužel, říjnové volby do Poslanecké sněmovny namíchaly karty tak, že budeme mít problém s vlastní identifikací uvnitř Evropské unie. Rusko se bude zřejmě vnímat v současné rovině: bude se jím strašit nebo s ním handlovat. Takže bude vše při starém?