V pátek oznámil rozchod s trenérem Mariánem Vajdou, který mu pomáhal jedenáct let, s kondičním koučem Gebhardem Philem Gritschem i fyzioterapeutem Miljanem Amanovičem. Prohlásil to za "šokovou terapií" a šokem jeho tah skutečně byl, i když ne zas tak velkým - zoufalá doba si totiž žádá zoufalých řešení.

Ačkoli takřka kdokoliv jiný z tenisového pole jeho "zoufalství" bral, pro bývalou světovou jedničku jsou současné výsledky rozčarováním. Vždyť Srb byl v letech 2014 a hlavně 2015 suverénním vládcem v nabité tenisové konkurenci. Slabší soupeře ponižoval krutými debakly, porážel však pravidelně největší konkurenty: v roce 2015 z 88 zápasů prohrál pouze šest!

Dlouho se mluvilo o tom, že jediné, co mu v jeho výjimečné kariéře chybí, je titul z Roland Garros. Pohár mušketýrů byl pro něj dlouho přízrakem, který vždy zmizel, když už se zdál na dosah - tak jako předloni, kdy Djokoviče ve skvělé formě překonal nebojácně pálící ranař Stan Wawrinka. Srbova chvíle přišla v Paříži až loni, kdy nedal Murraymu ve finále šanci.

Pocházejí problémy ze soukromí?

Vytoužený triumf byl ale předzvěstí Djokovičova pádu. Prohra ve třetím kole Wimbledonu 2016 byla první varovnou indicií, selhání na úvod olympijského turnaje v Riu zdviženým ukazováčkem a prohra ve druhém kole letošního Australian Open se 117. hráčem světa Denisem Istominem vykřičníkem. Někdejší král tápe.

V čele žebříčku ho vystřídal Andy Murray a Djokovič dál a dál hledal cestu ven z krize. Jenže marně. V Acapulku i v Indian Wells prohrál s Kyrgiosem, v Monte Carlu selhal s Goffinem. Jistě, ani jeden z těchto soupeřů nejsou žádní otloukánci, ale suverénní verze Djokoviče by si s nimi poradila bez problémů.

Jeho krizi rozebírají média po celém světě. Bulvár už měsíce spekuluje o problémech v soukromí, které Djokovič posléze připustil. Podle některých "drbů" byl své manželce Jeleně nevěrný, na sociální sítě dokonce omylem unikl záznam jejich hádky. Vypadá to však, že pokud nějaké spory byly, tak už se urovnaly - v září očekávají Djokovičovi narození druhého potomka.

Čím dál víc se zdá, že hvězdu z Bělehradu sráží na kolena hlavně nedostatek motivace. V roce 2014 se oženil a narodil se mu syn, loni dobyl poslední velkou chybějící trofej. Kam se posouvat dál?

"Většina z nás si uvědomujeme, že pokud něčemu věnujeme plnou pozornost a všechna naše energie (myšlenková i fyzická) směřuje za jedním cílem, maximalizujeme tím pravděpodobnost, že cíle také dosáhneme. Většina z nás tento jev zná pod pojmem fokus nebo také koncentrace. Každý jsme si už jistě prožili, jak těžce nám může jít práce od ruky, pokud něco fyzicky děláme a současně přitom myslíme na neco jiného," přemítá Radim Valigura, někdejší kouč hvězdné Martiny Hingisové, nyní mentální trenér.

"Novak byl do loňského roku příkladem maximálního fokusu na oblast své profese. Jeho individuální přednosti tkví v tom, že pokud zná prostředí, dokáže se výborně připravit. Za x let, co tenis hraje, poznal toto prostředí dokonale a tomu odpovídaly i jeho výsledky."

Jenže během posledních let se Djokovičův soukromý život změnil. "S narozením syna a novou rolí otce a manžela se situace změnila. Mnozí z nás ví, že na tuto roli se i přes veškerou snahu prostě připravit nelze. Poslední rok musel jednak nově vydávat energii pro zvládnutí této situace, tak sám sobě odpovídat na otázky typu 'proč bych měl trávit svůj čas na kurtu na úkor jiných věcí v životě, když už mě samotná existence netlačí? Hraje pro mě tenis stále tak důležitou roli?'" říká Valigura.

A je otázka, zda Djokovič odpovědi najde. "Takto spotřebovaná energie chybí právě tehdy, když se lámou zapasy. Podobný proces trvající skoro tři roky jsme mohli například vidět u Federera, který svoje odpovědi očividně našel."

Minulosti nelituje. A co budoucnost?

Ano: švýcarská tenisová legenda po téměř pěti letech bez vyhraného grandslamu letos ovládla Australian Open a zářila i na dalších turnajích. Zato Djokovič? Na začátku roku sice porazil Murrayho ve finále turnaje v Dauhá, od té doby však nezdolal nikoho, kdo by byl na žebříčku výše než na devatenáctém místě. Tedy žádnou velkou hvězdu.

"Ale naučil jsem se ničeho v životě nelitovat. Možná jsem si měl dát po Roland Garros delší pauzu, abych měl víc času se emočně dobýt. To se nestalo. Ale nevyčítám si to. Myslím, že se z toho můžu poučit," prohlásil. "Čtyři nebo pět měsíců v druhé půlce roku 2016 pro mě byly hodně důležité, abych vyrostl jako hráč a jako člověk. Hodně jsem se toho naučil. Pořád jedu dál. Mám velkou motivaci, abych hrál na velmi vysoké úrovni."

Sám ale ví, že výsledky z posledních měsíců na mimořádné úrovni nebyly. I proto se rozhodl pro radikální změnu týmu. Momentálně je bez trenéra, v Madridu ho doprovází bratr Marko a fyzioterapeut.

Rozpuštění Djokovičova doprovodu bylo na spadnutí už před sezonou, tehdy se však jeho členové ještě dohodli na pokračování. Finálním impulzem byla až prohra v Monte Carlu. "Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Ale všichni jsme cítili, že potřebujeme změnu. Bylo to oboustranné rozhodnutí," tvrdí Djokovič.

Světová dvojka, která na konci května oslaví třicáté narozeniny, nechce výběr nového kouče uspěchat: "Předpokládám, že to bude někdo, kdo má za sebou podobné zkušenosti jako já."

Vrátí se tedy k variantě superkouče, trenéra s životopisem někdejšího šampiona, tak jako mu to vyšlo s Borisem Beckerem? Radmilo Armenulič, někdejší kapitán jugoslávského daviscupového týmu, by se k takové variantě klonil.

"Potřebuje trenéra z kategorie těžké váhy, někoho jako Boris Becker nebo Pete Sampras. Podle mě by nejlepší volbou byl návrat k Beckerovi, protože pod jeho vedením hrál nejlepší tenis v životě," prohlásil Armenulič. Deník The Daily Telegraph zase spekuloval o tom, že se Djokovič pokouší dohodnout s jinou bývalou superstar Andrem Agassim.

S Beckerem se Djokovič rozešel na konci minulé sezony, určitou roli v tom údajně hrál i vliv Pepeho Imaze, mentálního guru, s nímž Srb spolupracuje. Muž, který hlásá mír a lásku, pomáhá někdejšímu tenisovému králi dodnes.

Mohou ho jeho učení vrátit na vrchol? Nebo by pomohla spíš přísná ruka superkouče? Nejbližší měsíce napoví, zdali z Djokovič bude zase obávaný suverén, nebo "jen" nejlepší z tápajících.