• Proč by člověk, který žije v České republice, měl chtít, aby nebyl stát?

Je zajímavé, že když jsem se k tomuto myšlenkovému směru dostával, záleželo mně na úplně jiných věcech než teď. Zpočátku mně především vadilo, že stát je neefektivní a bylo mi úplně jedno, jak je to z etické stránky věci. Jediné, co mi vadilo, byla neefektivita státu a dostával jsem se k tomu skrze ekonomické důvody.

• Neefektivita už dnes není to, co vás tolik pálí a v čem vidíte problém?

Ne, tak bych to neřekl. Problém v tom určitě vidím, akorát, že jsem začal postupem času vidět ještě větší problém, a to je etický rozměr věci. Konkrétně se jedná o násilné donucení lidí k tomu, aby se chovali tak, jak určí politici.

Myslím si totiž, že člověk si může se svými věcmi, na svém pozemku, se svým tělem nakládat tak, jak uzná za vhodné, pokud tím nenarušuje vlastnictví, tělo, pozemky jiných lidí. Když jsem na svém, můžu si dělat, co chci, ale stát říká, že ne a násilím mě nutí, abych se podřizoval určitým pravidlům i ve chvílích, kdy nikomu neubližuji.

• Nepřistupuje k tomu většina lidí tak, že stát od nich něco bere, ale zároveň jim něco dává, takže ve výsledku to není jen násilné donucování, ale výměna určitých služeb za finanční prostředky?

Neříkám, že za to nic nedostáváme, ale je rozdíl mezi dobrovolnou směnou a násilným donucením a rozdíl je v dobrovolnosti, ve shodě. Když ke mně někdo přijde a řekne mi, umyji ti za pětistovku auto, můžu si rozmyslet, jestli mu pětistovku dám a jestli mi to za to stojí. Je to moje dobrovolná volba.

Když ale někdo přijde, umyje mi auto a pak mi řekne, dáš mi pětistovku, je to úplně jiná situace. Přesně tohle je princip státu. Stát nám sice něco poskytuje, ale není to tak, že bych si jeho služby kupoval, že bych si dobrovolně vybíral, co chci a co nechci, ale jsem donucený něco zaplatit a pak za to něco dostanu, ale kdybych vám teď řekl, že si vezmu váš telefon a dám vám za něj tolik, kolik chci, také se vám to nebude líbit.

• A kdyby stát nefungoval tak, že by vybíral daně, ale místo daní by vybíral poplatek za používání silnic, poplatek za zdravotní služby, poplatek za chození do školy atd.?

Tak třeba, když nezaplatím poplatek za zdravotnictví, sice nedostanu lékařské ošetření, ale nemusím ho zaplatit? To je to, čemu říkám dobrovolnost. Nezaplatím poplatek za školství, nedostanu tu službu. Myslíte to tak?

• Ano.

Dobrovolné poplatky. To by řešilo problém daní, ale pořád máme ještě problém s tím, že stát stanovuje zákony a reguluje věci, které nikomu nic nedělají, nikoho nepoškozují. Za předpokladu, že zaprvé všechny poplatky za služby by byly dobrovolné a za druhé by neexistovaly regulace, které mně brání dělat si svoje věci po svém za předpokladu, že tím nikoho neohrožuji nebo nepoškozuji, potom když by tyhle podmínky byly splněné, pak by stát byl ok, ale pak už by to nebyl stát. Pak už by to byla vlastně firma.

• Říkáte, že by neplatil právní systém.

Stát by se pak stal firmou, byla by to dobrovolná servisní organizace. Mohla by i zajišťovat právo, ale podstata je, že by mně nesměla regulovat věci, kterými neporušuji ničí vlastnické právo, kterými nepoškozuji ničí tělo, kterými si řeším jenom svoje věci na svém pozemku.

 Nedotovat, neregulovat a nevybírat peníze

• Říkáte, že by i různá veřejná prostranství, silnice, ulice byly v něčím vlastnictví. Když by nebyl stát, byly by buď soukromé, nebo by si třeba skupina občanů koupila park a ten by provozovala.

Případně ho může vlastnit firma.

• Nehrozí, že by pro konečného uživatele bylo mnohem dražší se na ulicích, silnicích, náměstích pohybovat, když by byly v něčím vlastnictví, protože kromě toho, že by musely generovat prostředky na svúj úklid a obnovu, musely by zároveň generovat i zisk, protože jejich majitel by z toho chtěl mít ještě prostředky navíc.

Krátká odpověď je, že dnes je stát strašně neefektivní a je to podobné, jako když tady za socialismu, v minulém režimu byly státní potraviny, auta a ledničky a fungovalo to hůř. Stát dodával ty služby a nezvládal to, bylo to horší. Teď v soukromém vlastnictví, a přestože lidé si z toho berou zisk, to funguje lépe.

To je krátká zjednodušující odpověď, která nevysvětluje proč, jenom vysvětluje že, ale důvod proč je v tom, jakým způsobem zjistím, jestli něco, co bych provozoval, vůbec přináší společnosti užitek. Konkrétně si to můžeme představit na příkladu veřejné knihovny. Mám knihovnu a ta mě něco stojí. Stojí mě personál, pronájem a různé vzácné zdroje. Knihovna něco poskytuje, určitý užitek, to, že tam lidé mohou jít, dát si tam kafe, posedět a půjčit si knížky.

Urza | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Tohle jsou věci, které knihovna dává a spotřebovává a teď musím posoudit, co z toho je víc, a k tomu je úžasný nástroj volný trh a dobrovolná směna, peníze a zisky.

Když je něco v zisku, znamená to, že lidé si cení toho, co to produkuje víc než toho, co to spotřebovalo, protože za to víc zaplatí. Naopak, když je to ve ztrátě, lidé si víc cení zdrojů, které to spotřebovává než toho, co to produkuje. A v momentě, kdy někdo chce realizovat moc velký zisk a spotřebovává málo, ale prodává draze, v tu chvíli je tam přesně místo pro konkurenci, která se tam logicky dostane a začne cenu stlačovat dolů. Zisky tedy nemohou být neomezené.

• Nějaký zisk oproti současnému stavu to ale generovat musí.

Jasně, ale současný stav dává možnost vzniknout projektům, které lidé nechtějí. Všechny projekty, které by se neuživily. Jsou to určitě dotace některých sportovních klubů atd. Je hodně věcí, které lidé nechtějí a které stát dotuje z jejich peněz, ale oni by je dobrovolně nedali a všechen tenhle rozdíl je plýtvání, takže stát na tom sice nerealizuje zisk, ale plýtvá tímhle způsobem.

Když mám sportovní klub, který je financovaný státem, v takovém případě by si ho lidé zaplatili dobrovolně sami a pak není třeba, aby ho stát dotoval. Kdyby ale bylo třeba klub dotovat, aby nezaniknul, je to už samo o sobě plýtvání.

• Vítáte zeštíhlování státu privatizací různých jeho složek a služeb? Přispívá to k vašemu cíli?

Přijde na to, co si představíme pod pojmem privatizace. Jde o to, že jedna věc je vlastnictví formální, nominální a druhá věc je reálné vlastnictví. Když to záměrně ukážu na extrémním příkladu třetí říše, nacismu, kde oficiálně továrny byly vlastněny soukromníky, ale reálně je soukromníci moc nevlastnili, protože stát rozhodoval, co budou vyrábět, kdy to budou dodávat, komu to budou dodávat, kam, za kolik a koho budou zaměstnávat. Tohle všechno určoval stát, takže i když to mělo formálně svého vlastníka, byl to státní podnik.

Privatizaci vítám, pokud je to skutečná privatizace, což znamená, že něco vlastnil stát a zprivatizovalo se to, ale přestalo to být zároveň tak strašně regulované. Privatizace, která je úplně k ničemu, je, když něco vlastní stát, pak se to formálně převede na soukromníka a buď je dál strašně regulovaný, takže v podstatě dál rozhoduje stát, anebo na to dostane monopol.

Krásný příklad, což je opět státní zásah a deformace trhu, je, co se stalo s dráhami v Německu. Tam se řeklo, privatizujeme dráhy. Ty spadly do rukou soukromníkovi, ale vzhledem k tomu, že legislativně byla blokovaná konkurence, není to proces k trhu. Takže privatizace ano, ale je rozdíl mezi soukromým a volnotržním. V momentě, kdy je to privatizace směrem k volnému trhu, jsem určitě pro.

• A jste pro takové nástroje, jako je školné na veřejných vysokých školách nebo poplatky ve zdravotnictví?

To je přesně ten problém. Školné na vysokých školách to je typicky to, k čemu vůbec nedokážu zaujmout postoj, protože je to dobře i špatně. Snaží se to simulovat, že školství něco stojí a že by lidé za to měli platit, ale je to celé špatně, protože by za to měli platit tržní cenu a ne cenu, kterou určí úředník. 

• Zároveň sám ve svých textech zdůrazňujete odpovědnost a často se argumentuje, že když si studenti budou na vzdělání přispívat, povede to k jejich zodpovědnému přístupu.

Určitě je to pravda. Nic proti tomu nenamítám, ale nemělo by to být tak, že stát určí regulace, stát provozuje školy a stát si za to určí platbu. Mělo by to být tak, že stát nechá školství na volném trhu, přestane ho dotovat, regulovat a vybírat na něj peníze.

Potom ať si lidé na volném trhu sami určí, za jakých podmínek se chtějí učit, za jakých podmínek chtějí platit a kolik. Neříkám, že jsem proti školnému na vysokých školách, jenom říkám, že jeho politicky stanovená výše není řešení. Řešení by byl volný trh a tohle je přesně simulace volného trhu státem, což nevede k ničemu dobrému.

 Babiš jako kapitalista nebo etatista?

• Dnes mají rodiče povinnost posílat své děti do školy a i děti z rodin, kde vzdělání není hodnota, to základní dostanou. Nebyla by ve společnosti bez státu část dětí, která by nezískala žádné vzdělání, protože rodina by je k tomu nevedla a zároveň by tady nebyl žádný stát, který by je do toho trochu nutil?

Tohle je takový ten příklad, na který hrozně rád říkám "so wrong on so many levels". Za prvé říkáte, kdyby tady nebyl stát, existovala by tady taková vyloučená komunita, stát tady je a ona existuje. To není náhoda, to není navzdory státu, je tady pro to, že to tak bude vždycky. Někteří rodiče se o své děti budou starat lépe a jiní hůře.

• Mluvím o reálném výsledku, kdy dnes z donucení státu, ale fakticky děti to vzdělání mají.

Právě že nemají. To je to, o čem mluvím. Reálně se musí někam dostavovat, a když se tam nedostavují, někdy je zavřou do děcáku, někdy je rodičům odeberou, což je podle mě horší, než kdyby u rodičů zůstaly nebo jak kdy samozřejmě. To však neznamená, že to vzdělání mají jen proto, že je povinné. Je tady spousta nevzdělaných dětí, ale budiž nějaké vzdělání dostávají.

Přijdou do školy, kde se typicky k těmto vyloučeným dětem od začátku chovají jako k outsiderům, a to dítě od začátku svého života startuje tím, že musí být někde, kde nechce a kde už je na ně nahlíženo jako na outsidera. V nejkritičtějším období života dítě začne tím, ty seš outsider, ty seš problémový a do této role je stylizované a natlačené a potom tak logicky vyroste, protože se tomu přizpůsobí.

Neříkám, že kdyby tady stát nebyl, všechno zlo by zmizelo, to určitě ne. Jenom říkám, že tomu za prvé moc nepomáhá a za druhé je úplně iluzorní představa, že když by nebyla povinná školní docházka, rodiče by kašlali na vzdělání svých dětí. Můžeme to vidět na reálných příkladech, že to, jestli děti jsou nebo nejsou vzdělané, závisí na úrovni společnosti, ale až tak moc to nezávisí na tom, jaká je tam legislativa.

Urza | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Konkrétně mám strašně rád Jamese Tooleyho, který byl dřív socialista, učitel. Jeho polem je vzdělávání. Vydal se na cestu do Indie, kde chtěl poznat, jak to tam funguje a pomáhat státu ve vzdělávání. V Indii, kde jsou lidé mnohem chudší než my, si strašně chudí lidé, kteří mají opravdu existenční problémy, platí peníze a posílají masově své děti do soukromých škol.

Byl v nejchudších oblastech, v absolutních slamech, kde normálně fungují nízkorozpočtové soukromé školy a tam tři čtvrtě rodičů posílá své děti. Jsou to mnohem chudší lidé než my a posílají je do soukromých škol, za což platí z toho mála, co mají, a pozor to nejzajímavější na tom je, že tam mají státní školy, jenže ty fungují blbě, takže většina dětí chodí do soukromých.

• Často se hovoří o tom, jak velký vliv na život člověka má rodinné zázemí, ze kterého pochází. Není to tak, že ve chvíli, kdy by tady nebyla žádná jiná instituce typu státu, důležitost rodiny by ještě narostla, takže jediné, co by člověku vytvářelo zázemí, by byla rodina?

To je obrovské nepochopení celé věci. Sám jste řekl instituce typu státu. Jediné, proti čemu se vymezuji, je nedobrovolnost, a to násilné donucení. Mně vůbec nevadí instituce typu státu, pokud je dobrovolná. Předpokládáte, že buď je stát, anebo jsou lidé, kteří se vůbec nijak nesdružují. Nejsou tady žádné organizace, nikdo nikomu nepomáhá a jsou jenom v rodinách, ale to je přece úplně iluzorní.

Nemám nic proti tomu, aby někde existovala instituce, která vzdělává děti. Jsem jenom proti tomu, aby byl někdo donucený její služby využívat nebo byl někdo donucený ji platit. Mluvil jste o společnosti, kde by nebyla žádná instituce typu stát, ale já mluvím o společnosti, kde bude spousta institucí typu státu, budou dělat podobnou činnost, ale za prvé nebudou k tomu nikoho nutit a za druhé budou financované dobrovolně.

Mimochodem hodně levicových anarchistů je proti hierarchii a jsou to často lidé, kteří bojují proti "systému" a kteří mají problémy s autoritami. Nemám žádný problém s autoritami, nebojuji proti hierarchii. Mám problém s vnucenými autoritami a s nedobrovolnou hierarchií. V momentě, kdy má člověk volbu, je to v pohodě. Když řeknu, zrušme stát, každý si představí, že jsem proti všem institucím, které teď stát má, ale já chci jenom dobrovolnost. To je celé.

• Co se týče samosprávných principů, jste s levicovými anarchisty v rozporu?

Rozcházíme se v tom, že třeba tvrdím, na rozdíl od levicových anarchistů, že hierarchie, pokud je dobrovolná, je úplně v pohodě. Myslím si, že je úplně v pohodě, že mám šéfa v práci, že se nechám zaměstnat a že za podmínek, které si sjednáme, fungujeme, ale není v pohodě, když mě k tomu někdo nutí.

• Když třeba Anarchistická federace kritizuje stát v tom smyslu, že se stal loutkou politicko-ekonomických zájmů, je to něco, s čím se ztotožňujete? Argument pro stát totiž může být, že je kontrolovatelný, jsou tam určité mechanismy, jak se snažit, aby veřejné rozpočty byly efektivní.

Myslím, že to nefunguje a že to je iluze. Celé je to jenom hra, aby lidé byli v klidu, ale reálně to tak není. Problém s Anarchistickou federací nebo obecně mezi anarchoindividualisty a anarchokolektivisty je ten, že ty dvě strany se podle mě neposlouchají a používají stejné termíny pro různé věci. Takže když se mě zeptáte, ztotožnil byste se s touto větou, záleží, co přesně znamená, co jednotlivá slova v ní mají za význam.

Problém je, že Anarchistická federace často řekne slovo, kterým myslí něco jiného, než anarchokapitalisté. Anarchistická federace považuje za kapitalismus něco úplně jiného než anarchokapitalisté, takže zatímco pro anarchokapitalisty kapitalismus znamená dobrovolnou směnu, kde nikdo není k ničemu nucen, pro Anarchistickou federaci to znamená něco trochu jiného.

Zahrnují tam třeba státní korporace. Pro ně je Babiš kapitalista, jenže pro anarchokapitalisty je Babiš stát. Babiš je etatista, který využívá stát k tomu, aby získával svoje zisky. Problém je, že se vůbec neshodneme na definicích. Mně to vadí z obou stran, kdy si úplně nesmyslně nadávají, místo toho aby zjišťovaly, co druhá strana čím myslí.

Napsal jsem Anarchistické federaci po tom, co o mně napsali, prosím vás, pojďte si sednout a bavit se o tom, protože i když se asi na všem úplně neshodneme, používáme některé pojmy jinak a bylo by fajn opravdu zjistit, co ten druhý tvrdí. Poslali mě s tím v podstatě do háje a řekli mi, že na mě kašlou, protože jsem hnusný kapitalista a protože se nechtějí o ničem bavit a že chtějí jednat a potkáme se v ulicích.

Je to škoda. Věřím tomu, že časem to třeba vyjde a někdo k tomu dialogu konečně bude svolný, ale nechci přilévat olej do ohně tím, že se teď vymezím, zda souhlasím nebo nesouhlasím s jednou větou, kterou oni budou chápat jinak.

 Zodpovědnost na ústupu

• Říkáte, že dokud existuje stát a vytváří záchranou síť, lidi to nemotivuje chovat se zodpovědně. Přímo píšete: "Víte, že když si vezmete půjčku, kterou jen těžko splatíte nebo ztratíte práci, stejně to nějak dopadne, budete mít pravděpodobně střechu nad hlavou a co jíst, jaká je vaše motivace se chovat zodpovědně?". Takhle to podle vás dnes je?

Myslím si, že není nikdo, kdo dokáže posoudit, kde je dostatečná motivace chovat se zodpovědně, ale rozhodně za předpokladu, že je tady entita, která dělá to, že mě chrání před dopady mých špatných rozhodnutí, snižuje cenu a moji motivaci dělat dobrá rozhodnutí nebo se tím vůbec zabývat. Chovat se zodpovědně něco stojí, určitý čas, práci a podobně.

Urza | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Chovat se nezodpovědně je rozhodně levnější, ale nese to za sebou následky, takže když něco podcením a chovám se nezodpovědně, tak za to pak zaplatím. To mě nutí si to před tím rozhodnutím rozmyslet, když si to rozmyslím a zachovám se zodpovědně, v pořádku, ale v momentě, kdy je tady entita, která mi říká, můžeš se chovat nezodpovědně a my ti pak pomůžeme, normálně snižuje cenu špatného rozhodnutí.

• A je pomoc státu tak velká, aby lidi demotivovala?

To není otázka, na kterou se dá odpovědět ano, nebo ne.

• Z toho, co píšete, se zdá, jako kdyby člověk, když dnes neúspěšně podniká a dostane se do dluhů, nemohl přijít o střechu nad hlavou. Může o ni přijít, může skončit na ulici. Stát mu možná dá příspěvek na bydlení, ale jeho činy přece, i když existuje stát, budou mít velké dopady.

Neříkám, že činy nemají dopady, říkám, že jejich dopad je zmírňovaný. Není to o tom, že člověk je buď zodpovědný, nebo nezodpovědný, ale je to o míře zodpovědnosti. Každý člověk má míru, s jakou se přirozeně chová zodpovědně. Někdo je od přírody hodně zodpovědný, někdo málo, a to, jak se pohybuje v tom prostředí a jaké následky mají jeho činy, ho nějakým způsobem koriguje.

Tím, že budeme kompenzovat dopady negativních rozhodnutí, snižujeme jejich náklady. Když stát bude takhle pomáhat, neříkám, že ze všech se najednou stanou automaticky nezodpovědní, jenom říkám, že když budu stát před určitým rozhodnutím a budu vědět, že negativní následky si ponesu zcela sám, víc mě to motivuje promyslet si to, než když vím, že část následků ponese někdo jiný a nebudeme teď říkat stát. Část následků neponese imaginární entita stát, část ponesou všichni, kteří jsou k tomu násilím donuceni.

Když to řeknu na jednoduchém příkladu. Je to jednodušší příklad než ten, který jste mi citoval. Když teď půjdu do kasina a budu si tam moct zahrát ruletu a budu vědět, že když prohraji, všechno si platím sám, asi tam nepůjdu a vykašlu se na to, ale když budu vědět, že když tam půjdu a vyhraji, všechno si nechávám, a když prohraji, půlku z toho mi zaplatíte vy, v takovém případě tam asi půjdu, protože se mi to už začíná vyplácet.

• Šlo mi jen o to, jestli záchranná síť státu je tak mohutná a monstrózní, aby to lidi motivovalo všechno roztočit v tom kasinu a říkat si, stát se postará.

Jak které, některé lidi ano, některé ne, ale pointa je, že čím větší je ta síť, tím víc je lidí, kteří jsou nezodpovědní. A ten problém roste. Máte ve společnosti určité procento nezodpovědných, čím víc jich tam je, tím víc stát říká, musíme je chránit. Čím víc je chrání, tím tvoří další, protože lidé, kteří jsou na hraně, chovají se někdy zodpovědně, někdy nezodpovědně, se začnou chovat víc nezodpovědně, když to někdo za ně bude platit a bude jich pořád víc a víc. A čím víc budou narůstat, tím víc bude narůstat i jejich ochrana. Je to nekonečná spirála.

• Když byste vzal objem lidí, kteří jsou dnes zahlceni deseti exekucemi, jsou v dluhových pastích, podle vás je spíš řešení, aby tady nebyla záchranná síť státu, která podle vás vede k nárůstu nezodpovědnosti, než důraz na vzdělávání, ekonomickou gramotnost.

To je samozřejmě falešná dichotomie, to není buď to, anebo to. To není tak, že je jedna alternativa.

• Zdůrazňoval jste nezodpovědnost.

Ano, ale nezodpovědnost není jenom v tom, že někdo spadne do dluhové pasti, nezodpovědnost je úplně ve všem. Je v tom, že když si dnes někde ublíží dítě, rodič neřeší primárně sebe, ale první, co jde řešit, je, na koho by to mohl hodit a jestli za to náhodou nemůže učitelka a podobně. Vezměte si rozdíl, když si ublížilo dítě před lety, rodič primárně zpytoval sám sebe, a dnes. Je to působení vlivu společnosti, kdy stát říká, my se o vás postaráme a říká, kdo za koho všeho přebírá odpovědnost a kdo za koho zodpovědný není.

Paralelní společnost  

• Záleží, jestli za to může stát, anebo koroze hodnot ve společnosti, kdy každý hledá chybu u druhého, ne u sebe.

Tohle je přesně o tom, že jsme se naučili a naučili jsme se to od státu, že neneseme odpovědnost za svoje činy. Když moje dítě začne fetovat, když má nějaký problém, měl bych hledat chybu prvně u sebe a u něj, ale dnes strašně často hledají lidé chybu někde jinde. Jak se pořád řeší, že se nemá nalévat alkohol mladistvím, zakouřené prostředí, jestli se mládež naučí kouřit. Lidé mají argumenty, nesmí se kouřit v hospodách, aby to tam mladí neviděli a nezačali také kouřit.

Dnes už je úplně normální z toho, že z mého dítěte se stane alkoholik nebo kuřák, obvinit hospodského, nedostatek regulací, reklamu, prostě každou kravinu jenom ne to, že jsem to dítě špatně vychoval nebo, že to dítě selhalo. Přitom základní příčina je u dítěte a u mě. Určitě na to bude mít malinký vliv kde, kolik je reklamy, kde se kouří, kde je to zakázané, ale hlavní vliv bude mít dítě a já.

Za to, že moje dítě kouří, přece nemůže to, jestli mu trafikant prodal cigarety. To je ta nezodpovědnost. Možná je to špatný příklad s těmi dluhy. Tohle je mnohem lepší příklad toho samého, co se snažím říct. S těmi dluhy je to strašně emotivní a je tam spousta dalších faktorů. Tohle to vystihuje mnohem lépe.

• Jde pro to, o čem mluvíte, dělat ještě něco jiného než o těchto myšlenkách hovořit a šířit je?

Určitě. Osobně se hodně vydávám cestou vzdělávání. Pro mě je strašně klíčový vzdělávací systém, proto jsem také aktivním členem iniciativy Svoboda učení, kde se snažíme o odluku školství od státu, ale pak je druhá vlna, a to je třeba Paralelní polis, kryptoanarchie, kryptoměny a podobně. To je další cesta, jakým způsobem se od státu osvobodit, jak si zachovat soukromí, jakým způsobem uchovávat hodnotu v kryptoměnách, aniž by nad ní měl stát kontrolu.

Paralelní polis je postavená na principech kryptoanarchie a paralelní společnosti vedle státu, takže to je určitě také cesta a je to dobrá cesta. Je dobré jít všemi cestami naráz a všechny je posilovat. Moje osobní je daleko víc vzdělávání a osvěta, ale cesty, kterou jdou lidé z Polis, si strašně vážím a je podle mě moc dobrá.

• Do jaké míry jste optimista ohledně šíření svých vizí a jejich budoucí realizace? Nakolik se podle vás daří za deset let, co se anarchokapilismu věnujete, jeho myšlenky dostávat k širší společnosti?

Na to jsou dvě odpovědi. Jedna, když se na to podíváte z hlediska celé společnosti a toho, jaký máme celkový dopad. V takovém případě ho máme pořád malý a měli jsme ho vždycky malý. Na druhou stranu se na to můžeme podívat z hlediska proporcionálního. Když jsem se před deseti lety začínal věnovat tomu, čemu se věnuji, v celé republice tady bylo asi pět a půl libertariána a nikdo ani nevěděl, co to je.

Nikdo to neznal a ty myšlenky byly absolutně neznámé. Nebyly o tom prakticky moc žádné české weby, texty, nic takového. Pak jsme na tom začali makat a teď ta komunita je strašně silná. Máme jednu z nejsilnější libertariánských komunit na celém světě. Takže ano v celkové společnosti jsme pořád dost zanedbatelná skupina, ale když porovnám, co tady bylo před deseti lety a to, co je tady teď, narostlo to o mnoho řádů.

Je to pořád málo. Stále je potřeba ještě několik řádů, ale narostlo to. Už to nejsou jednotky, teď už tady těch lidí jsou tisíce, což je pořád málo z hlediska společnosti, ale je to mnohem víc, než bylo. Je to výsledek nejenom mé práce, ale všech lidí, co tady dělají to, co dělají.

Paralelní polis dělá strašně moc práce přesně na tom, že se sem stahují další lidé, kteří o těch myšlenkách přemýšlí. A to, že se teď o tom třeba píše v médiích a podobně, je všechno zásluha této komunity, kterou jsme postupem času budovali prakticky z úplné nuly. Začínali jsme na tom, že jsme neměli vůbec nic a teď máme málo.