Ten, kdo chce v Bagdádu najít nenápadný protestantský hřbitov, na němž je pohřbená Britka Gertruda Bellová, musí být vytrvalý. A aby její hrob našel, musí se vydat za správcem. Nápis na náhrobním kameni je téměř vyhlazený. Britskou špionku, archeoložku, cestovatelku, fotografku a spisovatelku, která zde zemřela v osamění v roce 1926, když jí bylo 57 let, v Iráku téměř nikdo nezná.

Tato žena byla přitom mezi účastníky káhirské konference, již v roce 1921 svolal tehdejší ministr po kolonie Winston Churchill, a podílela se na rozšíření hranic státu, jenž ještě spadal pod britský mandát. I díky ní k němu byl připojen Kurdistán, Mosul a ropná pole.

„Patřila k těm, kdo se zasadili o vznik této země. Byla v určitém smyslu matkou Iráku, v dobrém i zlém,“ říká historička Tamara Chalabiová, která se zabývá životem Bellové a napsala o ní knihu.

Excentrička Bellová pocházela z vysokých kruhů, mluvila plynně arabsky i persky, procestovala Blízký východ a zaujala mimořádné místo v tehdejší muži ovládané britské koloniální administrativě. Patřil k ní arabský úřad v Káhiře, který sloužil jak britská tajná služba.

Chátún, na kterou se zapomnělo

Bellová pomohla dosadit na trůn Fajsala I. coby iráckého krále a znala dobře místní kmeny. Její největší chloubou bylo vybudování Iráckého muzea v Bagdádu, které bylo otevřeno měsíc po její smrti.

Ženu, která byla spolupracovnicí T.E. Lawrence zvaného Lawrence z Arábie, dnes v Iráku téměř nikdo nezná. Když Chalabiová v roce 2005 přijela do Iráku, lidé mladší 60 let netušili, o kom mluví, když se zmínila o Bellové. „Vzpomnělo si jenom pár starců, kteří ji nazývali chátún (turecky paní),“ vzpomíná Chalabiová.

Chalabiová pochází z významné irácké rodiny Šalabíů, která po pádu monarchie v roce 1958 odešla do exilu. Podílela se na knize s názvem Gertruda Bellová a Irák. Život a dědictví. „To, že je málo známá, je také důsledek toho, jak se v Iráku vyučují dějiny. Iráčané toho o své minulosti mnoho nevědí. Když mluvíte o národním odkazu a dějinách, poskytnout vám propagandistickou jednolitou verzi,“ říká historička. V zemi, která příští rok oslaví stoleté výročí svého vzniku, se učebnice dějepisu měnily vlivem revolucí, převratů, diktatur a změn režimů.

„Ve škole jsme probírali data událostí, ale jméno Gertrudy Bellové nepadlo nikdy,“ potvrzuje třiadvacetiletá studentka Hájdí.

Na Západě naopak o Bellové vyšly v minulých letech knihy a německý režisér Werner Herzog o ní roku 2015 natočil film Královna pouště, v němž Bellovou ztvárnila Nicole Kidmanová.

Nenápadný a zastrčený hrob

Najít Bellové hrob na hřbitově v uličce bagdádského centra je obtížné. A když už člověk hřbitov vystopuje, musí několikrát zabušit na železnou bránu, dokud mu nepřijde otevřít sedmasedmdesátiletý Alí Mansúr zvaný abú Husajn. Práci zdědil po svém tchánovi a tomu ji dali před 60 lety Britové. Protestantský ritus mu za údržbu hřbitova měsíčně platí 250 tisíc dínárů (3500 korun). Na hrobě jsou umělé květiny. „Lidé sem kladou živé, ale já je kvůli horku musím rychle odstraňovat,“ říká abú Husajn. Loni byl mezi těmi, koho britské velvyslanectví pozvalo na oslavu věnovanou památce Bellové.

Chalabiová se postarala o opravu hrobu, výsadbu stromů kolem něj a zasazení pamětní desky s nápisem: „Obnovila Tamara Chalabiová na památku historického přínosu Gertrudy Bellové Iráku.“

Alí Našmí, který přednáší dějiny na bagdádské univerzitě Mustansaríja, má na Bellovou ale vlastní názor. Podle něj tato archeoložka „sloužila výhradně zájmům Britů, ne Iráčanů“.

Za další připomínkou působení Bellové je možné se vydat do bagdádského Iráckého muzea. Ředitel rady pro historické památky Lajs Husajn ukazuje na tabulku zavěšenou na zdi se jmény svých předchůdců. První z nich je Gertruda Bellová s letopočty 1922-1926.

„Nikdy se na ni nezapomnělo. Založila toto Irácké muzeum a přispěla ke vzniku této první archeologické instituce země,“ říká Husajn. Bývala tady i její socha, již nechat postavit král Fajsal I., který prý ze svého balkonu přihlížel pohřbu Bellové v roce 1926. Socha však za invaze vedené Američany v roce 2003 zmizela ve vlně plenění iráckých kulturních objektů. „Dosud jsme ji nenašli,“ přiznává Husajn.