Šokující závěr po dvou letech: v těle Navalného našli toxin ze žab, Rusko to popírá

Alexej Navalnyj patřil k lidem, kteří se v moderních ruských dějinách pokusili změnit pravidla hry zevnitř. Ne jako exulant, který komentuje dění na dálku, ale jako někdo, kdo se rozhodl zůstat doma, mluvit nahlas a nést následky. Vztah s Ruskem u něj nebyl sentimentální ani ideologicky uhlazený. Byl to vztah člověka, který zemi považoval za vlastní, ale zároveň odmítal, aby mu stát určoval, co je pravda, co je loajalita a kde končí občanská práva. S Vladimirem Putinem se tím dostal do střetu, který se postupně změnil z politického soupeření v osobní bezpečnostní riziko.

Navalnyj se stal známým především díky protikorupční práci. Využíval blog, sociální sítě, video a investigativní formát, kterému rozuměla i generace, jež už nevěřila tradičním médiím. Nešlo jen o odhalování jednotlivých afér, ale o budování příběhu, že korupce není odchylka, nýbrž systém. Právě to z něj udělalo jednu z nejvýraznějších opozičních postav, protože neútočil na okrajové figury, ale na legitimitu mechanismu moci. Když organizoval protivládní protesty, ukazoval, že odpor může být masový, vizuální, srozumitelný a přenosný mezi regiony. Pro Kreml byl problémem nejen tím, co říkal, ale i tím, že uměl vytvářet síť lidí, kteří se vzájemně posilovali a přestávali se bát.

Hrob Alexeje Navalného zdroj: Profimedia.cz

V roce 2020 přišel okamžik, který jeho konflikt se státem změnil v otevřený boj o přežití. Během letu z Moskvy na Sibiř se mu udělalo zle a později se ukázalo, že byl otráven nervově paralytickou látkou novičok. Léčil se v Německu a i v období rekonvalescence zůstával symbolem, který se režim snažil zneškodnit, ale zároveň se ho nemohl snadno zbavit bez mezinárodních následků. Společné vyšetřování novinářů a skupiny Bellingcat později spojovalo otravu s ruskou Federální bezpečnostní službou, včetně tvrzení o specializovaném týmu zaměřeném na nervové látky a dlouhodobém sledování Navalného.

V lednu 2021 se Navalnyj vrátil do Moskvy s vědomím, že ho čeká zatčení. Přesně to se stalo, a následoval sled soudních řízení, trestů a zpřísňování podmínek. Navalnyj označoval obvinění za politicky motivovaná, zatímco stát postupně zvyšoval tlak a délku trestu. Nakonec dostal i rozsudek na 19 let za extremismus. Koncem roku 2023 byl převezen do arktické trestanecké kolonie, tedy do prostředí, které je samo o sobě nástrojem izolace a fyzického vyčerpání. V únoru 2024 přišla zpráva o jeho smrti. Ruská vězeňská služba uvedla, že se po procházce cítil špatně, rychle ztratil vědomí a už se neprobral. Ruské úřady zároveň nabídly jen minimum detailů o příčině úmrtí.

Smrt ve vězení a evropská obvinění

Dva roky po Navalného smrti zveřejnilo pět evropských zemí společné stanovisko, které posouvá spor z roviny dojmů do roviny forenzních tvrzení. Spojené království, Francie, Německo, Švédsko a Nizozemsko uvedly, že analýzy vzorků odebraných z Navalného těla jednoznačně potvrdily přítomnost epibatidinu. Současně zdůraznily, že tato látka se v Rusku přirozeně nevyskytuje. Z jejich pohledu pak kombinace toxicity, popisovaných symptomů a skutečnosti, že Navalnyj zemřel ve věznici, vede k závěru, že otrava byla vysoce pravděpodobnou příčinou smrti a že ruský stát měl prostředky, motiv i příležitost látku podat.

Britská ministryně zahraničí Yvette Cooperová to zasadila do politického rámce: Navalnyj byl vnímán jako hrozba a použití jedu mělo zároveň demonstrovat, jaké nástroje je stát ochoten použít a jak velkou obavu má z opozice. Společné evropské prohlášení navíc mluví o opakovaném pohrdání mezinárodním právem a upozorňuje na Úmluvu o chemických zbraních, která zakazuje vývoj, výrobu, hromadění a použití chemických zbraní. Britské ministerstvo zahraničí uvedlo, že o případu informovalo Organizaci pro zákaz chemických zbraní s tím, že jde o možné porušení úmluvy.

Julija Navalná zdroj: Profimedia.cz

Reakce Ruska byla odmítavá. Podle ruských vyjádření jde o propagandistickou kampaň a snahu odvést pozornost od problémů Západu. Ruské velvyslanectví ve Spojeném království zpochybnilo důkazy a přirovnalo situaci k dřívějším případům, které Moskva také popírala. Kreml se k věci stavěl vyhýbavě už za Navalného života, kdy se Putin jeho jménu dlouhodobě vyhýbal a po smrti pronesl jen obecnou poznámku, že úmrtí člověka je vždy smutná událost.

Do debaty vstoupily i Spojené státy. Ministr zahraničí Marco Rubio uvedl, že USA nemají důvod závěry evropských zemí zpochybňovat, zároveň ale zdůraznil, že šlo o jejich zprávu a jejich zveřejněné hodnocení. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci zazněla i otázka směrem k ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému, zda se obává podobných toxinů. Odpověděl v tom smyslu, že se soustředí na boj své země a na oběti, nikoli na úvahy o Putinových jedovatých prostředcích.

Epibatidin a proč vyvolává tolik otázek

Epibatidin je neurotoxin původně spojený s jedovatými pralesničkami z oblasti severní Jižní Ameriky. V minulosti byl zkoumán jako potenciální analgetikum, ale pro klinické použití se ukázal jako příliš toxický. Podle toxikologických popisů působí na receptory v centrálním nervovém systému a může vést k svalovým záškubům, paralýze, křečím, zpomalení srdeční činnosti, respiračnímu selhání a smrti. Z pohledu celého příběhu je klíčové, že nejde o látku, která by byla běžně dostupná nebo se dala jednoduše vysvětlit kontaminací prostředí.

Zvláštní je i biologický původ. U pralesniček se toxiny často vážou na specifickou stravu v konkrétních biotopech. Jedinci chovaní v zajetí obvykle podobné látky neprodukují, protože nemají stejný jídelníček jako ve volné přírodě. To znamená, že samotná přítomnost epibatidinu v lidském těle vyvolává otázku, jakým způsobem byl získán a připraven k použití. Právě tato kombinace vzácnosti a účinku nahrává interpretaci, že šlo o promyšlený a cílený způsob otravy, nikoli o náhodnou expozici.

Vladimir Putin zdroj: Profimedia.cz

Julija Navalná už dříve opakovaně tvrdila, že její manžel byl ve vězení otráven. V roce 2024 zmiňovala analýzy propašovaných biologických vzorků provedené ve dvou zemích, ale tehdy neupřesnila použitou látku ani detaily procedury a vyzývala laboratoře, aby výsledky zveřejnily. Po nejnovějším evropském oznámení uvedla, že se z jejího přesvědčení stal vědecky podložený fakt, a znovu požadovala odpovědnost za jeho smrt. Zároveň připomněla, že ruské vyšetřovací orgány jí v minulosti sdělily verzi o kombinaci řady nemocí a o arytmii po procházce, přičemž ona sama tvrdí, že před uvězněním Navalnyj nevykazoval známky srdečního onemocnění.

Celý případ tak zůstává nejen otázkou jedné smrti, ale i testem toho, jaké hranice má v dnešním světě politická odpovědnost, mezinárodní dohled nad chemickými látkami a schopnost demokratických států reagovat na události, které se odehrávají za zdmi věznic a v režimech s nízkou transparentností. Navalnyj mezitím zůstává symbolem, který i po smrti dál polarizuje: pro jedny je připomínkou občanské odvahy a důslednosti, pro druhé nepohodlným jménem, které se snaží vytlačit z veřejného prostoru.