Příběh Alžběty Báthoryové, ženy narozené do obrovského bohatství a moci, se po staletí měnil v bizarní směs krve, strachu, politiky a mýtů. Dnes se o ní mluví jako o nejplodnější sériové vražedkyni všech dob, která měla systematicky vraždit a mučit stovky dívek, údajně aby si uchovala mládí. Její jméno se stalo synonymem pro ženské monstrum a její legendou byl inspirován i obraz zlé královny ve Sněhurce.

Jenže čím více se tento příběh zkoumá, tím víc připomíná spíše groteskní konstrukci než autentickou historickou skutečnost. Mezi krví potřísněnými legendami a skutečnými dokumenty ze 17. století zeje propast. Je to příběh, v němž se brutalita mísí s politikou, morálka s mocí a skutečné ženy se ztrácejí ve stínu hrůzných pohádek.

Báthoryová vyrůstala v prostředí, kde násilí bylo denním chlebem. Už jako dítě sledovala veřejnou popravu, v dětství trpěla epilepsií a prudkými výkyvy nálad. Jako třináctiletá byla zasnoubena s Františkem Nádasdym, vojevůdcem známým svou krutostí. Právě on měl mladou ženu uvádět do praktik mučení – od trestání služebných kovovými drápy až po groteskní tresty zahrnující med a hmyz.

Po jeho smrti roku 1604 se Báthoryová přestěhovala na Čachtický hrad. A tehdy se začal rodit mýtus, který přetrval staletí: údajné stovky dívek zmizely za hradními zdmi a z místních vesnic začaly unikat děsivé zvěsti, že hraběnka mladé ženy mučí, zabíjí a koupe se v jejich krvi. V roce 1610 král Matyáš II. nařídil vyšetřování, během něhož padaly výpovědi o osmdesáti obětech, další svědci však tvrdili, že jich bylo přes šest set.

Hraběnka byla uvězněna, její sluhové popraveni a legenda se na další staletí stala pevnou součástí evropské hrůzotvorné ikonografie.

Hraběnka Elizabeth Báthoryzdroj: Profimedia.cz

Nové důkazy: feministka, tiskárna a válka o moc

V posledních desetiletích však výzkumy výrazně mění obraz této ženy. Hlavní roli v tom sehrála Annouchka Bayley z Cambridgeské univerzity, která po čtyřech letech pátrání zjistila, že skutečnost může být mnohem temnější – a zároveň mnohem méně krvavá, než tvrdí legendy.

Podle Bayley byla Báthoryová spíše politickou hrozbou než vražedkyní. Patřila k nejbohatším ženám své doby a její vliv narůstal. Po smrti manžela jí připadl obrovský majetek, který si nezávisle spravovala. A co bylo na 17. století téměř nemyslitelné: zakládala vzdělávací centrum pro mladé ženy, učila je číst a měla k dispozici vlastní tiskařský lis.

Šlo zejména o dívky pocházející z dříve urozeného, válkou zbídačeného etnika, které ztratilo půdu i postavení. Byly mladé, neprovdané a společensky nebezpečné – přesně ten druh populace, kterou tehdejší mocenské struktury chtěly mít pod kontrolou. Báthoryová však udělala pravý opak. Otevřela jim hrad, dala jim vzdělání a podle některých náznaků je zapojila do svých obchodních aktivit.

Hrad Čachticezdroj: Profimedia.cz

Do toho přišla reformační éra, kdy tiskařský lis představoval zbraň stejně účinnou jako meč. Kdo tiskl knihy bez povolení, kdo šířil myšlenky odporující oficiální víře, riskoval všechno. A Báthoryová podle Bayley patřila mezi ty, kteří riskovali hodně. Do mozaiky přibývá další šokující motiv: finanční zájmy. Král Matyáš II. dlužil hraběnčině rodině velkou sumu peněz. Její smrt či uvěznění umožnilo dluh jednoduše ignorovat. Její příbuzní si mezitím rozdělili cennosti a majetek, jako by čekali na tu chvíli celé roky.

Znepokojivé je také to, že během vyšetřování bylo nalezeno pouze jediné tělo. Přesto existují záznamy o rakvích, které pravidelně opouštěly hrad. Podle Bayley mohlo jít o víc než o převoz mrtvých – mohla to být metoda, jak tajně přepravovat živé ženy z válkou zpustošeného regionu do jiných oblastí, kde je hraběnka zaměstnávala.

Čachtice jsou navíc protkány tunely. Ty podle Bayley mohly sloužit pro únikové trasy či přesuny lidí, nikoli k ukrývání těl.

Pokud by byla Báthoryová skutečně tajnou podnikatelkou, pašeračkou knih, mecenáškou a vzdělavatelkou, její moc by byla obrovská. A v tehdejší patriarchální Evropě také nebezpečná. Někteří historici se domnívají, že právě proto musela zmizet – a že její démonizace nebyla náhodná, ale systematická. Výsledkem se stal dokonalý obraz ženského zla. Z hraběnky se stala ikona hrůzy. Děti strašily rodiče příběhy o ženě, která pije krev dívek, aby zůstala mladá. A Evropa si tento obraz ponechala dodnes, protože v něm existuje cosi hluboce zakořeněného: potřeba ženského monstra.

Dnes stojí Čachtice, Sárvár i Nyírbátor plné turistů, kteří se chtějí dotknout její legendy. Putují přes hrady, krypty a expozice, fascinováni příběhem, který se možná nikdy nestal. Mezitím historici skládají nové střípky reality, které ukazují ženu silnou, vlivnou a nepohodlnou – a možná právě proto odsouzenou.

Příběh Alžběty Báthoryové tak zůstává rozpolcený mezi hrůzou a nespravedlností. Její legenda nezmizí. Ale čím více se o ní ví, tím méně připomíná krvavé monstrum a tím více oběť politické machinace, která byla příliš chytrá, příliš bohatá a příliš vlivná na to, aby mohla žít v pokoji.