První větší cestování Miroslav Zikmund dle svých slov absolvoval s bratrem ve svých šestnácti letech. Z rodné Plzně se vydali na Podkarpatskou Rus, která tehdy ještě byla součástí Československa. Už tehdy prý byl tímto zážitkem mezi svými spolužáky z gymnázia výjimečný.

K osudovému setkání s Jiřím Hanzelkou pak došlo v roce 1938, kdy se oba chystali studovat zahraniční obchod na pražské Vysoké škole obchodní. Již při prvním setkání si prý řekli, že budou v budoucnu cestovat.

Jenže po okupaci nacisté uzavřeli hranice i vysoké školy. Zikmund tak strávil protektorátní léta v povolání, které s jeho pozdějšími zážitky značně kontrastovalo: živil se jako úředník. Studia oba přátelé dokončili po druhé světové.

V Africe zažili i dramata

Své sny si začali plnit už necelé dva roky po konci války. Nejdříve se na ně však pečlivě připravili. Kromě podrobného studia map, zvyklostí i přírodních podmínek v zemích, které hodlali navštívit, měli samozřejmě i slušnou znalost cizích jazyků. Zatímco Hanzelka, který mluvil francouzsky a německy, se pustil i do studia svahilštiny, anglicky a italsky hovořící Zikmund se dal na arabštinu a orientoval se i v nizozemštině.

V letech 1947-1950 pak podnikli první velkou cestu do Afriky a Jižní a Střední Ameriky. A to s vozem Tatra 87. Slavná firma ostatně výpravu též zafinancovala. Původní idea byla, že cestovatelé budou působit jako obchodní zástupci a propagovat československé výrobky, včetně tatrovek, což pak - i kvůli změně režimu - úplně nevyšlo. Nicméně psali články, připravovali reportáže a doma byly odvysílány stovky rozhlasových pořadů z jejich putování.

Zikmund a Hanzelka jeli přes Švýcarsko do Marseille, odkud se přeplavili do marocké Casablancy. V Tripolisu se však zasekli na celé dva měsíce - na území Libye totiž měli nehodu, když kvůli poškozeným brzdám (mluvilo se o sabotáži) narazili do betonového pilíře. I to zvládli, v Egyptě díky intervenci Tatry dostali vůz nový, a s ním dojeli k řadě dalších pozoruhodných zážitků.

Právě v Egyptě například nocovali na vrchu Cheopsovy pyramidy, což v současnosti zní téměř neuvěřitelně. Byli také jedni z posledních, kterým se takový zážitek poštěstil.

Dopřáli si i výstup na Kilimandžáro, ale též zažili krušné chvilky v núbijské poušti, kde jim došla voda a bojovali s vysílením. O únorovém komunistickém převratu se dozvěděli během pobytu v belgickém Kongu a zpočátku mu prý nevěnovali příliš pozornosti.

Jejich africké putování vyvrcholilo v červnu 1948 v Kapském městě. Tam je však čekal problém.

Země, která jim nebyla dopřána

Museli se totiž rozloučit se zamýšleným přesunem do USA, neboť nedostali víza. Plán B? Jižní Amerika! Přepluli do Argentiny, i tam však narazili na potíže. V plánu bylo Chile, jenže tato země s novou komunistickou vládou přerušila diplomatické styky, museli tedy opět změnit trasu. A Chile se stalo jednou ze zemí, kam už se nikdy ani jeden z nich nepodíval.

V Latinské Americe a Mexiku strávili nicméně celkem téměř 800 dnů. Hanzelka si pak bohužel v Mexiku poranil ruku a musel domů odjet dřív, Zikmund tedy nakonec do Československa putoval sám.

Přijel do úplně jiné země, než byla ta, kterou před třemi lety opouštěli...

Ačkoliv mladí cestovatelé nezvládli celý svůj plán, i tak byl jejich výkon ohromující. Jejich první velká cesta trvala 1290 dní, procestovali 42 zemí, ujeli 111 tisíc kilometrů. Během cesty podle slov Miroslava Hanzelky pro zemi vydělali přes tři miliony dolarů.

V dubnu 1947 z Československa odjížděli jako "obchodní zástupci" a dobrodruzi, vrátili se jako hvězdy.

Na druhou velkou cestu se vydali o devět let později, přesně 12 let po počátku první výpravy - a byla ještě velkolepější. Dvojice vyměnila vůz, tentokrát jela dvěma vozy typu Tatra 805. Z pražské Opletalovy ulice v nich vyrazili na pouť, která měla vést přes Asii, Oceánii a Austrálii. Nakonec se jim podařilo projet 30 zemí, včetně Indonésie, Íránu, Japonska či Sovětského svazu. Návštěvu australského kontinentu však museli oželet. Vrátili se v roce 1964.

Dvojice cestovatelů byla na vrcholu slávy. Jejich knihy z cest se výborně prodávaly, vznikala i literatura pro děti či dokumenty. A právě svědectví z cest, konkrétně neveřejná zpráva reflektující bídu, korupční prostředí a problémy, které spatřily v SSSR, jim přinesly první závažný problém s režimem. Jejich pozici pak ještě zhoršilo to, že během pražského jara stáli na straně reformních komunistů a projevili nesouhlas s okupací. S cestováním i veřejným vystupováním měli na dlouhé roky utrum.

Skončili v nepříliš dobrých zaměstnáních a znovu se uznání dočkali až po sametové revoluci. Po ní se pak Miroslav Zikmund vydal na další cesty.

Splněný australský a americký sen

Vyjel opět do Japonska, v první polovině 90. let se mu podařilo navštívit i Austrálii a Nový Zéland. S dokumentaristou Milanem Maryškou pak vyrazil na Sibiř, z níž vznikly další dokumenty. A na přelomu tisíciletí vycestoval i na Srí Lanku a do Spojených států, později i do Egypta, Izraele a opět do Ruska.

Jeho nejlepší přítel Hanzelka zemřel v roce 2003.

V současnosti bydlí Miroslav Zikmund ve Zlíně. Mimochodem, už v 90. letech značnou část svého cestovatelského archivu oba cestovatelé věnovali právě zlínskému Muzeu jihovýchodní Moravy.

Tak všechno nejlepší a hodně zdraví!