Slavné postavy v dějinách, které byly "v karanténě"

MAGAZÍN - Magazín autor: Jaroslav Bican

Koncept karantény, kdy člověk zůstává doma a vyhýbá se sociálnímu kontaktu, aby se omezilo šíření nemoci, není ničím novým. Stačí se vrátit trochu do minulosti. Nejedna slavná historická postava izolaci zažila a některým dokonce výrazně proměnila život a ovlivnila jejich další působení.

Shakespeare měl štěstí, že čtvrť, kde v Londýně bydlel, nebyla až do konce roku 1606 ve větší míře morem zasažena

Shakespeare měl štěstí, že čtvrť, kde v Londýně bydlel, nebyla až do konce roku 1606 ve větší míře morem zasažena , zdroj: Profimedia.cz

Izolace a omezení vycházení nebylo vynalezeno až s pandemií koronaviru. Podobné situace nastávaly i dříve. V celé historii byla města, země nebo dokonce i větší oblasti uzavřeny ve většině případů nedobrovolně, dokud nákaza nepominula.

A někteří lidé zasažení karanténou byli slavní nebo se slavnými stali. Někdy se izolovali jako všichni ostatní. Jindy využili své moci a zdrojů, aby někam utekli. Nemoci, která řádila, se však museli přizpůsobit a dané období nějak přečkat.

Dvě temné divatelní hry a izolace

Nechvalně proslulá černá smrt, která vypukla v polovině 14. století a je nejznámější epidemií dýmějového moru v Evropě, nebyla zdaleka jediná. Anglie od té doby v průběhu staletí zažila mnoho morových ran. V roce 1606 zemi postihla zvlášť nepříjemná nákaza. Tehdy zde působil velmi plodný dramatik jménem Wiliam Shakespeare.

Londýn znal epidemie moru, které divadlům často umožňovaly, aby zůstala otevřená, pokud v předchozím týdnu zemřelo méně než 40 lidí. Tentokrát jich ale epidemie zabila dvakrát třikrát tolik. Proto byla divadelní sezóna v roce 1606 ukončena. Shakespeare měl štěstí, že čtvrť, kde v Londýně bydlel, nebyla až do konce roku 1606 ve větší míře morem zasažena. Je však pravděpodobné, že už od uzavření městských divadel byl v izolaci.

I když přesně nevíme, co Shakespeare udělal, aby se vyhnul smrti, historici spekulují, že během této doby napsal Krále Leara, který měl premiéru právě v prosinci 1606, a možná i další hry například Macbetha. Tyto dvě hry totiž patří k jeho nejtemnějším. Je proto možné, že je napsal v izolaci, když všude kolem řádil mor.

Samostudium a jablko padající ze stromu 

Jedna z posledních velkých epidemií dýmějového moru zasáhla Anglii v roce 1665. Stejně jako dnes tehdejší univerzitní koleje ukončily výuku a poslaly své studenty domů, než nákaza pomine. Jedním z nich byl také student Trinity College na Univerzitě v Cambridgi Isaac Newton.

Když univerzita kvůli obavám z moru zavřela své brány, odjel na rodinný statek, kde strávil rok samostudiem. Oblíbil si ho. Učit se sám mu vyhovovalo. Experimentoval se světlem a s optikou a údajně byl na dvoře svědkem jablka padajícího ze stromu, které ho mělo přivést k jeho teorii relativity. V roce 1667 se vrátil zpátky do školy a jeho akademická kariéra prudce stoupala.

Dva autoportréty a španělská chřipka  

Malíř Edvard Munch se nejvíce proslavil svým děsivým a hrůzu vzbuzujícím Výkřikem. Ten však není jediným jeho obrazem, který vyvolává pocity izolace či úzkosti. Munch maloval spoustu strašidelných děl. Zřejmě to souvisí s tím, že když byl malý, jeho matka a sestra podlehly tuberkulóze. Další jeho sestře byla diagnostikována duševní choroba, Munch se v důsledku toho cítil izolovaně a prožíval úzkostné stavy.

Sám často nemocný Munch se obrátil k malování, pomocí kterého se snažil vyjádřit své pocity. Jeho strašidelný styl rychle upoutal pozornost. Nicméně na osobní úrovni zůstával do sebe uzavřený a získal pověst poustevníka či samotáře. Velká část jeho umění se tak zaměřila na jeho vlastní vnitřní utrpení a jakýsi vágní děs z existence jiných lidí v jeho okolí.

V roce 1918 ho skolila španělská chřipka. Vzhledem k tomu, že Munch v té době už preferoval svou vlastní společnost, nebylo pro něj těžké dodržovat karanténu. Během této doby vytvořil dva autoportréty. Autoportrét se španělskou chřipkou zachycuje Muncha, jak sedí sám zabalený v županu a vypadá mizerně. Jakmile se vzpamatoval, namaloval pokračování. Na Autoportrétu po španělské chřipce je dobře oblečený a v mnohem lepší náladě.

Tyfová Mary a dlouholetá karanténa 

Mary Mallonová emigrovala z Irska do New Yorku kolem roku 1884. Živila se jako kuchařka. Všechno šlo dobře minimálně do té doby, než lidé kolem ní začali být nemocní. Mallonová se však cítila zdravá a ještě několik let, než se zjistilo, že je asymptomatickým nositelem tyfu, vařila.

V případě Mary Mallonové tak nejde o slavného člověka, který skončil v karanténě, ale stala se slavnou právě proto, že strávila mnoho let v karanténě. Je známá jako Tyfová Mary. Trvala na tom, že neudělala nic špatného a nemocná nebyla.

Tvrdohlavě pokračovala v práci v oblasti stravovacích služeb, dokud ji v roce 1907 představitelé města nezadrželi, aby zabránili šíření nemoci. Dali jí na výběr mezi chirurgickým odstraněním žlučníku, kde se shromažďují tyfusové bakterie, a nucenou karanténou.

Mallonová si vybrala karanténu a zůstala izolovaná až do roku 1910, kdy se úředníci domnívali, že nebezpečí již pominulo. Ve stravovacích službách už ale pracovat neměla, s čímž souhlasila. O několik let později, protože potřebovala peníze navíc, se k vaření přesto vrátila. Když se však znovu objevily případy tyfusové horečky, byla okamžitě podezřelá a v roce 1915 byla opět zadržena a zbytek života prožila v karanténě.

Vyprávění příběhů v odlehlé vile 

Odhaduje se, že černá smrt zabila kolem čtvrtiny Evropanů. Byla to jedna z epidemií s největší úmrtností, které ohrožovaly lidstvo. I v této době žilo mnoho spisovatelů, kteří nám o této nemoci přinesli svoje svědectví.

Zvlášť významný je Dekameron, který napsal Giovanni Boccaccio. Ačkoli nepojednává přímo o moru, je považován nejen za jedno z největších literárních děl, které vychází ze situace nastolené černou smrtí, nýbrž za jedno z největších literárních děl celého tohoto období.

Kniha se odehrává ve Florencii během nákazy dýmějového moru a obsahuje 100 příběhů, které si vypráví deset lidí – sedm žen a tři muže během 100 dní, aby jim rychleji uběhl čas. Ten tráví v odlehlé vile, kam se uchýlili, aby se vyhnuli moru, kteří zde není přímo jmenován. Zatímco Boccaccio černou smrt výslovně komentoval jen v prologu knihy, který popisuje, jak lidé padají mrtví na ulicích, premisa knihy je založena právě na jeho zkušenostech s touto epidemií.

Není jasné, zda Boccaccio zažil přesně to samé, co je zaznamenáno v Dekameronu, ale určitě strávil nějaký čas v izolaci jako většina přeživších. Samotné příběhy zde obsažené se sice jen příležitostně odkazují na devastaci, která se kolem postav odehrává, téma smrti však proniká celým dílem. Je to příběh o vypuknutí nákazy a věcech, které lidé dělají, aby přežili.

Tagy: nemoci a nákazy Covid-19 koronavirus historie Anglie černý mor literatura malířství španělská chřipka chřipka slavné osobnosti

Zdroje: Vlastní