Slátanina a ostuda české kinematografie, říká historik o novém snímku o Janu Husovi

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Jan Hus byl sice v některých ohledech bludař, ovšem kdyby se aplikovala jeho nauka o těžkých hříších dnes, většina našich potentátů by buď skončila v kriminále, nebo by byla veřejně bičována, říká historik Radomír Malý. A dodává, že nový film Jiřího Svobody o Husovi je slátanina a ostuda české kinematografie. 

Výstava "Jan Hus", Karolinum

Výstava "Jan Hus", Karolinum,zdroj: Profimedia.cz

Byl podle vás Jan Hus kacíř? Pokud ano, tak v čem?

Kacíř je příliš tvrdé slovo, raději bych užil termínu "bludař". Hus se opravdu v některých bodech rozcházel s katolickou naukou, a to je neoddiskutovatelné. Od šedesátých let 20. století se pokoušel belgický benediktin Paul De Vooght dokazovat, že prý Hus byl ve všech bodech pravověrný a těch 39 (poté zredukovaných na 30) bludných vět, které z jeho spisů vyjmul kostnický koncil, je zlomyslně vytržených z kontextu.

To ovšem jednoznačně vyvrací dopis Husova přívržence Jeronýma Pražského, který byl v Kostnici upálen zhruba za rok poté, Lackovi z Kravař. Jeroným zde píše, že všechny tyto bludné věty přesně v tom smyslu, jak jim rozuměl koncil, v Husových spisech nalezl.

V čem jsou dle vás největší nebezpečí Husovy nauky?

Především jsou to teze, že duchovní ve stavu těžkého hříchu nehodně, což bylo chápáno jako "neplatně", uděluje svátosti. To by ovšem znamenalo, že nikdo z nás neví, byl-li platně pokřtěn nebo jestli obdržel platné rozhřešení ve zpovědi.

Ve společenském rozměru potom Husovy názory, že světští páni, pokud žijí v těžkém hříchu, ztrácejí nárok na legitimitu svého úřadu, mohou vést přímo k anarchii a k revolučnímu krveprolití.  

Byla jeho kritika odpustků oprávněná?

Oprávněná byla kritika formy nabízení odpustků, nikoli však kritika odpustků jako takových. Zde vidím potřebu uvést na pravou míru jeden nesmysl, který se v této souvislosti často objevuje nejen mezi nevěřícími, ale i mezi věřícími: Jde o představu, že odpustky znamenají odpuštění hříchů, což je hluboká neznalost katechismu. 

Odpustky znamenají odpuštění časných trestů za hříchy, tedy těch, které člověk musí vytrpět buď na této zemi ve formě nemocí či dalších těžkostí, nebo na věčnosti v očistci, nikoli odpuštění hříchů. K tomu je určena svátost pokání, těžké hříchy jsou odpouštěny na základě nadpřirozené lítosti a kněžského rozhřešení, lehké kdykoliv vzbuzením dokonalé lítosti.

Odpustky rozumíme buď modlitbu, nebo dobrý skutek (pouť, almužna a tak dále), které Církev nabízí jako prostředek odpuštění časných trestů za spáchané hříchy. To platí dnes stejně jako v Husově době.

Rozdíl je pouze v tom, že tenkrát za poskytnutí informace o konkrétní podobě nabízených odpustků se platilo, což Hus právem nazýval "kramaření s odpustky". V tom měl nepochybně pravdu, nikoli ale v dalším bodě, že Církev nemá právo odpustky vyhlašovat.  

A jak je to s přijímáním podobojí? Vždyť i řeckokatolíci takto přijímají...

Přijímání podobojí není věroučnou, pouze disciplinární záležitostí. Církev vždycky respektovala, že ve východním ritu, který používají řeckokatolíci, je předepsána praxe přijímání podobojí.

Problém nikoli u Husa (ten až v dopise z Kostnice přijímání podobojí schválil), ale u husitů nastal teprve tehdy, když na přijímání podobojí začali striktně trvat a přijímání pod jednou prohlašovali za "dílo Antikristovo".

Na basilejském koncilu Církev bez problému českým umírněným husitům přijímání podobojí povolila, ovšem za předpokladu akceptování stanoviska, že Kristus je stejně tak přítomen i ve formě přijímání pod jednou.     

Byl Hus pro trestání těžkých hříchů, jak je požadováno v artikulech? Co by to dnes znamenalo v trestním právu?

Hus, jak už jsem odpověděl výše, popíral legitimitu veřejné autority, když žije v těžkém hříchu. To bylo vtěleno do čtyř artikulů jako požadavek "veřejného trestání těžkých hříchů". Kdybychom to měli vzít vážně, tak dnes by až na malé výjimky téměř všichni naši potentáti seděli v kriminále nebo byli veřejně bičováni na náměstích.

A je tedy pravda, že Hus tvrdil, že panovník i kněz či někdo jiný v těžkém hříchu ztrácí svou autoritu? Co by to dnes znamenalo? Znamenalo by to například, že pokud generál či prezident by byl nevěrný své manželce, či se nadmíru opil (obojí těžké hříchy), vojáci by ho nesměli poslouchat?

Odpovím jiným příkladem: Současný platný zákon o tom, že řidič musí usednout za volant s 0 promile alkoholu v krvi, byl odhlasován komunistickým parlamentem koncem padesátých let, podepsán komunistickým ministrem vnitra Rudolfem Barákem a komunistickým prezidentem Antonínem Novotným.

Všichni žili ve stavu těžkého hříchu, měli na svědomí podíl na krvavých zločinech padesátých let, Barák nota bene byl později odsouzen za těžkou zlodějnu. Máme snad právo kvůli tomu tento zákon nerespektovat?

A co se týká kněze v těžkém hříchu: Udělovatelem svátostí je Bůh, kněz je pouhým nástrojem. Svátost udělená knězem ve stavu těžkého hříchu je platná, když tento kněz má alespoň úmysl konat to, co koná Církev. Pravdou ovšem je, že čím svatější kněz, tím více milostí skrze svátost přichází, ale to by bylo na teologické pojednání.

Byl Hus katolíkem? V čem zůstal katolíkem?

V nauce o Boží Trojici, vykupitelské smrti Krista nebo úctě k Panně Marii a svatým zůstal pravověrným, tady nepodlehl Wicliffovým herezím. Až do své smrti na hranici se cítil být katolickým knězem a svým smýšlením má rozhodně blíž ke Katolické církvi než k zakladatelům protestantské reformace Lutherovi a Kalvínovi.

A ti liberálové nebo komunisté, kteří se k němu hlásí a vytváří si tak podle své ideologie jiného Husa (bojovníka za liberální myšlenku svobody svědomí, za komunistickou společnost rovnosti a tak dále), který nikdy neexistoval? Ty by nejspíš sám vlastnoručně upálil.

Byl Hus v osobním životě a veřejném životě ctnostným člověkem?

Osobně žil bezúhonně, nicméně mluvit o něm jako o "ctnostném" člověku je dosti sporné. Jeho ochráncem byl nemravný a zločinný král Václav IV., jemuž nikdy Hus veřejně nevyčetl žádný hřích, ale své myšlenkové odpůrce bezohledně tepal.

Jeho ostrá kázání vyvolala teror proti duchovním věrným arcibiskupovi Zbyňkovi Zajícovi z Hazenburka, Husem poštvaný dav několik z nich upálil na hranici, známe jméno jednoho z nich: dominikána Jana řečeného Malík.  

V čem vidíte Husovy klady?

Vynikal osobní zbožností a upřímným, opravdovým zápalem pro reformu Církve a odstranění zajisté nemalých zlořádů uvnitř ní.  

Byl českým vlastencem či národovcem?

Dá se to tak říci, zvelebil český jazyk odstraněním spřežkového pravopisu, v jeho kázáních se objevují vlastenecké tendence a vymezování se proti roztahování Němců.   

Do jaké míry lze spojovat Husa s husitstvím?

Husité, zvláště radikální proudy táboritů, orebitů a podobně, opustili téměř vše, v čem zůstal Hus katolíkem. Nicméně nelze sejmout z Husa odpovědnost za to, že revoluční bouře, které přerostly po jeho smrti do krvavého teroru proti věrným katolíkům, svými veřejnými vystoupeními vyvolal. 

Nebylo upálení příliš krutým trestem?

Samozřejmě, že bylo. Objektivně je nutno takový krutý trest odsoudit, zvláště pokud byl udělen za pouhé přesvědčení, i když bylo mylné. Katolická církev jej ale nevymyslela.

Byl používán v pohanské Římské říši proti křesťanům, když poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím, jej začali křesťanští císařové používat proti bludařům, byla to právě církevní autorita, kdo se proti tomu postavil, jmenovitě sv. Ambrož, sv. Martin a sv. Jan Zlatoústý.

Zásluhou tohoto působení církve je, že od 4. do 13. století trest smrti pro kacíře nebyl vůbec uplatňován, pouze výjimečně a vždy s protestem církevních autorit, velkými odpůrci trestu smrti pro kacíře byli mimo jiné. i sv. Bernard a sv. Norbert.

Ke změně smýšlení v Církvi došlo teprve v souvislosti s krvavým terorem heretických sekt, zejména albigenských. Římskoněmecký císař Fridrich II. roku 1223 jako první stanovil pro zatvrzelé kacíře trest smrti upálením, což církev pod dojmem teroru albigenských akceptovala s rozlišením, že jde o trest světský, nikoli církevní, jímž je exkomunikace.

Tak tomu bylo i v případě Husově. Jeho upálení bylo světským trestem dle tehdejších zákonů, církevním trestem byl pouze symbolický obřad v katedrále "zbavení tonzury" a exkomunikace. To, že tehdejší katolická společnost tento trest pro heretiky praktikovala, bylo její oprávněnou sebeobranou před rozkladným vlivem a terorismem sekt, bohužel se ale jednalo o obranu nepřiměřenou.           

Měla by se Katolická církev omlouvat za jeho upálení?

Myslím, že by se měl omlouvat každý sám za sebe, nikoli za své předky nebo spoluvěrce před několika staletími. To nám nepřísluší. Nota bene komu se omlouvat? Ano, Hus byl upálen, stejně tak Jeroným Pražský, ale co ty desetitisíce katolíků včetně žen a dětí upálených (nebo ještě drastičtěji umučených) husity jen proto, poněvadž se nechtěly vzdát své víry? Kdo se současným katolíkům omluví za ně?      

Snad bych si dovolil odlehčit toto téma scénou z parlamentu bezprostředně po vyhlášení Československé republiky v roce 1918. Když sociálně demokratický poslanec Rudolf Bechyně tam uviděl sedět předsedu lidové strany mons. Jana Šrámka v klerice a kolárku, zakřičel na něj: "A kdo nám upálil Husa?" Šrámek klidně odvětil: "Pane kolego, já ne."     

Miloš Zeman vyvěsí husitskou vlajku u příležitosti Husova upálení nad Hradem. Co o tom soudíte?

Opakovaný vtip není vtipem. To udělal už T. G. Masaryk v roce 1925. Jinak bez komentáře. 

Co soudíte o novém filmu Jan Hus režiséra Svobody?

Je to slaboduchá slátanina, která se nevyrovná ani tomu Vávrovu filmu z 50. let. Jen ve stručnosti: Režisér Svoboda se ani neobtěžoval zjistit, co učí současný katolický katechismus na téma odpustků, jinak by se ve filmu neobjevila taková pitomost, že byly nabízeny odpustky "za všechny minulé, přítomné i budoucí hříchy a za vysvobození duší z pekla".

Je také nepravdou, že česká delegace na koncilu přemlouvala Husa k odvolání, naopak, když Hus byl na vážkách, tak právě ona ho tlačila, aby "zůstal pevný".

Některými scénami se tento film znemožňuje sám, například jak falešný papež Jan XXIII. alias Balthasar Cosa uděluje audience nahý ve vaně, ale má na rukou biskupské rukavice s prstenem, aby mu je návštěvníci i v této pozici museli líbat a podobně. Osobně pokládám tento film za ostudu české filmové tvorby.    

PhDr. Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77. Po Sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své články též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci Katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů. Napsal i knihy Církevní dějiny, Katolíci ve stínu hákového kříže, Religiozita v dramatu Českého národního obrození či Je dovoleno bránit inkvizici?.

vice-parlamentni-listy

Tagy: Česko domácí české umění česká politika kultura a duchovno film a divadlo svátky a výročí dějiny a fakta

Zdroje: Parlamentnilisty.cz