Šikana, sebevraždy, pedofilové: Muž, který bojuje s temnou stranou internetu

ROZHOVOR - Magazín autor: Tomáš Chalupa

Rozvoj internetu a sociálních sítí s sebou přinesl i fenomén tzv. kyberšikany, která nabývá velmi sofistikovaných a extrémně nebezpečných podob. Velmi často se týká dětí, které zažívají situace obtížně zvládnutelné i pro dospělého. V boji s kyberšikanou pomáhá i projekt E-bezpečí, který vede Kamil Kopecký z Univerzity Palackého v Olomouci.

V kanceláři Kamila Kopeckého

V kanceláři Kamila Kopeckého,zdroj: Profimedia.cz

Dá se kyberšikana nějak definovat?

Samozřejmě, ale jedna definice by nám asi moc nepomohla. Kyberšikana má totiž dnes už velmi mnoho podob. Některé cílí na dospělé, jiné na děti. Některé mají sexuální motivy, jiné chtějí dehonestovat danou osobu.

Je potřeba si uvědomit, že kyberšikana má dopad na emoce a na zdravotní stav člověka, který je jí vystaven. Jsou to poruchy spánku, bolesti břicha, nejrůznější psychosomatické projevy. Ovlivňuje to i vztahy s okolím, s kamarády, s rodinou.

Zkuste přiblížit jednotlivé druhy kyberšikany

Nejčastěji se vyskytuje šikana verbální. Někdo vytvoří na sociální síti skupinu o někom jiném a začne ho dehonestovat. Přidají se k tomu další lidé a ty negativní informace se začnou šířit internetovým prostorem. Podstata je v tom, že toho člověka začnou urážet i lidé, kteří ho vůbec neznají. Kyberšikana má specifikum v tom, že má neomezené publikum, zapojují se do ní stovky lidí, to se u běžné šikany nestává.

Druhá varianta kyberšikany je útok přes profil. Funguje to tak, že člověk převezme identitu někoho jiného. Když budu chtít zaútočit na konkrétního člověka, zkusím se dostat do jeho facebookového profilu. Pokud se mi to podaří, tak z něj začnu útočit na ostatní lidi, kteří si samozřejmě myslí, že na ně útočí pravý majitel profilu. Může to být Facebook, Twitter, nebo klidně i e-mail.

Máte nějaký konkrétní případ?

Ano, spoustu. Třeba v Přerově jsme řešili situaci v jedné páté třídě. Mamince jednoho žáka tam přišel e-mail od učitelky, že její syn byl vyloučen ze školy pro hrubé porušení školního řádu.

Vypadalo to jako oficiální mail, nebylo na něm nic neobvyklého. Takže když dotyčný chlapec přišel domů, tak dostal příšerný kartáč od rodičů. Navíc on se bránil, že o ničem neví, což ale situaci ještě vyhrotilo. Přitom ten mail nepsala učitelka, ale jeho spolužák, který získal emailovou adresu učitelky. Byl to útok jednoho dítěte na druhé. Naštěstí se vše vyšetřilo a ten útočník dostal ředitelskou důtku.

Existují ještě další formy kyberšikany?

Jistě. Další útoky využívají video a zvuk, termín pro to je kyberbaiting. Klasický případ je, když se třída rozdělí na skupinky. Jedna skupinka provokuje učitele, ta druhá to skrytě natáčí na mobily. To jsou ty slavné případy, co se pak dostanou i do médií.

Nejde o běžné situace vypovídající o tom, jak ta hodina vypadá, je to zinscenovaná a vyprovokovaná situace s cílem zničit učitele. Žáci to pak nahrají na Youtube, dají na Facebook a celé se to tím zveřejní. Když si na Youtube zadáte "útoky na učitele", tak vám to najde stovky takových záznamů.

To jsou často dost otřesná videa…

Jeden z těchto útoků dokonce vedl k sebevraždě učitele jménem Pacholík, který chtěl, aby si jeden žák uklidil nepořádek pod lavicí a žák mu odpověděl: 'Proč bych si to skládal, ty šmejde.' To byla ta domluvená provokace.

Učitel to neustál a dal mu facku. Ostatní děti to samozřejmě natáčely. Žák se zvedl a odešel ze třídy ven. Učitel šel za ním a tím nahrávka končí. Přitom se mu učitel na chodbě omluvil. Jenže nahrávka už byla venku a na ní je vidět jen ta facka. Dostalo se to na internet a do médií, která rozjela ohromnou kampaň proti tomu učiteli a on nakonec spáchal sebevraždu.

Hodně krutý žert od těch dětí

Ale to nebyla chyba dětí, ty vůbec netušily, co se může stát. Hlavní roli v tom sehrála média, která rozjela opravdu nebývalou štvanici. Byl to bývalý ředitel té školy a prostě to nevydržel.

Zdá se, že školní prostředí je živnou půdou pro podobné útoky, je to tak?

I tak by se to dalo říct. Řešili jsme třeba případ, kdy děti vytvořily fiktivní osobní stránky své učitelky. Sehnaly si i její fotku, založily stránku, kde byly mimo jiné i různé vymyšlené intimní informace, jako velikost ňader, oblíbené sexuální polohy, atd.

Zajímavé je, že nám to nahlásili její kolegové, dotyčná učitelka to vůbec nevěděla. Věděli to všichni kolem, ale nechtěli jí to říct. My jsme ty stránky zablokovali, ale upozornili jsme je, že děti to vytvoří znovu. Blokování v takových případech nic neřeší. A skutečně asi za tři měsíce ta stránka vznikla znovu. Tam je totiž primárně problém v komunikaci učitele s dětmi, musejí si to nějak vyříkat.

Sexuální predátoři na internetu

Co vydírání dětí a nucení ke svlékání či sexu, to funguje jak?

To je vůbec nejzávažnější forma kyberšikany. Funguje přes tzv. webcontrolling. Nějaká osoba vyzve dítě, aby s ním komunikovalo přes webovou kameru. Dítě je vidět na kameře, ale na druhé straně je předtočená smyčka. Na ní je nějaký kluk nebo holka, ale ve skutečnosti za počítačem sedí muž.

Předtočená smyčka má určité fáze. Napřed je tam kluk, který sedí a píše na klávesnici, třeba 15 minut. Pak si svlékne tričko. Pak se svlékne víc, atd. A dítě, které se stalo obětí útoku, napodobuje jeho chování a svléká se taky. Útočník si to všechno nahrává, takže takto velmi jednoduše získá nějaké záběry, se kterými pak to dítě vydírá. Může ho nutit k dalším věcem, zpravidla chce další intimní a sexuální materiály.

Proč to děti hned neřeknou rodičům?

Vydírané děti se strašně stydí a bojí se. Neřeknou to ani mámě, ani tátovi, ani nikomu jinému. Samozřejmě ani policii. Ale naštěstí to hlásí anonymně do různých internetových poraden, takže se nám je daří takto zachytit. My to pak řešíme s policií. Zdaleka ne všechno se ale takto nahlásí. 

Jak postupujete, když se na vás nějaké dítě obrátí s tím, že ho někdo vydírá?

Máme partnerskou síť, kde jsou lidé ze Seznamu, O2, Googlu, atd. Vyhodnotíme s nimi společně danou situaci a zvolíme další postup. Takže pak třeba oslovím na Facebooku to dítě a začnu s ním komunikovat. Přemluvím ho, aby se svěřilo rodičům, a ti pak kontaktují policii.

Máme metody, jak útočníka vypátrat. Nerad bych to tu více rozebíral, protože my samozřejmě nechceme, aby útočníci věděli, jak je můžeme identifikovat. Ale prostě máme své způsoby, jak na ně přijít a pak to končí zatčením a soudem.

Co je cílem pachatelů těchto útoků?

Pachatelé nejvíce stojí o nahé fotky s obličejem. Ty lze totiž použít k dalšímu vydírání. Pokud fotka nemá obličej, tak vlastně nikoho konkrétního nezobrazuje. Velmi často tam ty oběti musí připsat nějaké věnování. Je to proto, aby pachatelé měli jistotu, že fotka není stažená z fotobanky.

Fotky z fotobank naopak vždy používají pachatelé, kteří se vydávají za malé holčičky a malé kluky. Dají se velmi lehce odhalit, ale malé děti to samozřejmě neumí a nepoznají to. Ve většině případů pachatelé chtějí jen získat pronomateriály, naštěstí jim nejde o přímý fyzický kontakt.

Ale bohužel v malém procentu jsou i ti, kteří pak nutí děti k osobní schůzce a tam je znásilní. Mediálně známým případem byli dva skautští vedoucí s přezdívkami Meluzín a Piškot, kteří zneužívali členy vlastního oddílu, bylo to 36 dětí. Dnes oba sedí ve vězení, dostali deset let.

Mám od nich i dopisy. Snaží se to nějak odčinit, takže to celé popsali, snažili se to vysvětlit. Jeden psal, že byl sám znásilňovaný ve své rodině. Seznam.cz zveřejnil asi před půl rokem velkou zpověď toho pachatele, tam o tom všem mluví. Byl o něm natočen i jeden preventivní film Seznam se bezpečně 3, kde právě popisuje praktiky, které používal jako pachatel.

Jak zabránit tragédii?

Jak přesně probíhá vydírání dítěte?

Na začátek je potřeba říct, že k vydírání přejde pachatel až ve chvíli, kdy si dítě uvědomí, že zašlo příliš daleko a nechce dál posílat fotky a ani nijak komunikovat. Do té chvíle to byla příjemná komunikace - pachatel dítě chválí, říká mu, jak je hezké, jak je fajn. Pak se rázem všechno změní a nastupuje tvrdý nátlak a vydírání. Najednou řekne: "Buď mi pošleš svou nahou fotku s obličejem a věnováním do pěti minut, nebo všechno co mám, pošlu tvým rodičům, známým a spolužákům."

Dítě se dostane do obrovského stresu, má málo času, neví, co má dělat, takže většinou tomu nátlaku podlehne a pak už jede vydírání naplno. Čím více fotek pošle, tím více dalšího materiálu k vydírání má pachatel. A teprve v této chvíli děti zjistí, že jsou v těžké situaci a obrací se na nás jako na poradnu. My je oslovíme a pak už je velká šance to celé vyřešit a pachatele identifikovat.

Co jim říkáte?

To je různé, na každého platí trochu něco jiného. My je třeba často přesvědčíme, že můžou být hrdinové, kteří zachrání ostatní děti. Protože útočníci tohle většinou páchají masově, dělají to stovkám dětí a my jim řekneme, že když to oznámí, všechny ty děti zachrání. Dost často to funguje. Důležité je, abychom měli dost důkazů, takže chceme, aby ta komunikace s pachatelem dál běžela, ale my ji už máme pod kontrolou. Víc k našim metodám ale říkat nebudu.

Kdo je typický pachatel podobného útoku?

Jsou to většinou muži kolem 30 až 40 let. Dělají to takříkajíc ve velkém, jeden člověk kontaktuje desítky dětí. V Přerově byl pachatel, který komunikoval takto s více než stovkou dětí. Vydával se za 13letou holku, která "omylem" napsala jiné holce.

Dá se nějak poznat, že na druhé straně nesedí dítě, ale dospělý muž?

Dá se to poznat. Útočník napřed dítě pořád chválí, v každé čtvrté větě mu říká, že je skvělé, krásné a úžasné. Kdo by to nechtěl slyšet? Pak přejde k sexu, ale nikoliv lidském, mluví jakoby o zvířatech. Začne třeba vykládat, že jejich pes má velkého "pindíka" a že si ho líže a jestli to dělá i jejich pes. Až pak přejde k mluvení o sexu mezi lidmi.

Jenže je třeba vědět, že děti se nikdy takto nebaví, pro ně to není žádné žádné téma. Útočníci také používají slova, která děti v tomto kontextu nepoužívají - třeba slovo "mušlička". Dospělí vědí, co si pod tím představit, ale dítě nikoliv, prostě v tomto kontextu to žádné dítě nepoužije. To dělají dospělí, kteří se snaží vydávat za děti.

Kolik takových případů ročně zachytíte?

Zhruba dvacet za rok. Ve skutečnosti je jich mnohem víc, jenže děti se s tím nikomu nesvěří, nikam to neohlásí. Takže vidíme jen špičku ledovce.

Jak se dá podobným útokům předejít?

Základem je prevence - vysvětlit dětem, co je čeká na sociálních sítích. Není dobré je nějak strašit, ale prostě vysvětlit jim, že tam nejsou jen kamarádi a dobří lidé, ale i ti zlí, kteří někdy zkouší dělat takovéto věci. Ukážeme jim nějaký příběh, jak to probíhalo v jiném případě a co se může stát. Základem je ale důvěra mezi rodičem a dítětem. Aby se děti nebály svěřit se rodičům, že se jim něco takového děje.

A co mohou dělat rodiče? Mají třeba dětem zakázat Facebook?

Zakazovat Facebook není dobré. Je potřeba jim napřed vše vysvětlit a pak zřídit účet, ovšem tak, že heslo a email, na který je registrovaný, bude mít k dispozici i rodič. Tím bude mít kontrolu nad profilem a uvidí, co se na něm děje. Není to nic proti soukromí, ale rodič má za dítě zodpovědnost.

Tagy: Česko domácí bezpečnost na internetu kyberzločin Kyberkriminalita kyberšikana

Zdroje: Vlastní