Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie, nikdy nepracoval tak, jak si mnozí představují klasickou terapii. Neléčil „symptomy“, ani se nesoustředil na rychlé opravy rozbitých částí. Jeho přístup připomínal spíš návrat domů, jemné doprovázení člověka zpět k sobě samému, k místům, která byla dlouho opuštěná, vytěsněná nebo bolestivě zapomenutá. Věřil, že duše se neléčí jako nemoc, ale uzdravuje se tehdy, když se člověk znovu spojí se svými kořeny, se stínem, se sny, s archetypy, které v něm žijí, i s motivy, na které v každodenním hluku zapomíná.

Jung ve svých sezeních nepoužíval přesně daný seznam otázek. Jeho metoda byla spíše dialogem mezi vědomím a nevědomím, setkáním mezi analytikem a vnitřním světem klienta. Přesto lze z jeho spisů a záznamů z analytické praxe vystopovat šest typů otázek, které se opakují. Každá z nich je jako malá nenápadná brána, ale když jí člověk projde, ocitne se v prostoru, kde začíná uzdravování. Ne přikázané zvenčí, ale rodící se uvnitř.

První oblastí

- byly otázky smyslu. Jung byl přesvědčený, že většina lidského utrpení nevzniká z traumatu samotného, ale z toho, že člověk ztratí orientaci, pocit směru, představu o tom, proč vůbec žije. Smysl je pramen, z něhož roste síla unést těžkosti. A proto se ptal tak jednoduše a přitom tak neodbytně: Co dává tvému životu smysl? Co bys dělal, kdybys nebyl nemocný? Co děláš jen proto, že to s tebou nějak souzní? Odpovědi na tyto otázky bývaly skromné a nesmělé, ale právě v nich se rodila první kapka uzdravující jasnosti.

Druhá oblast

- mířila do stínu. Do míst, která v sobě nechceme vidět, protože jsme si kdysi řekli, že jsou „špatná“, nebezpečná, nedospělá nebo příliš křehká. Jung tvrdil, že to, co odmítáme, nás nakonec ovládá. A stín prozrazuje nejvíc právě tím, na co reagujeme podrážděně u ostatních. Když se člověk zastaví a opravdu se zeptá, proč ho určitý člověk dráždí, proč odmítá určité vlastnosti nebo proč tak urputně skrývá některé své impulzy, může se stát něco důležitého. Stín přestane být nepřítelem a začne být částí já, kterou lze integrovat.

Třetí oblast

- byla věnovaná projekcím. Jung věděl, že lidé často vidí ve druhých to, co nedokážou unést sami v sobě. A tak se ptal: proč právě tento člověk ve vás vyvolává tak silnou emoci? Co vám jeho chování připomíná? Kdy se něco podobného objevilo ve vašem vlastním příběhu? Tyto otázky odhalovaly hluboké spojitosti mezi tím, co si myslíme, že nás trápí zvenčí, a tím, co ve skutečnosti zápasí uvnitř.

Čtvrtá oblast

- se týkala snů a symbolů. Jung pokládal sny za dopis z nevědomí, nikoli za hádanku s jedním správným řešením, ale za osobní, jedinečný obraz. Symboly podle něj nevysvětlují, ale rozšiřují. A proto se ptal, co určitý obraz připomíná z každodenního života, před čím varuje, co by řekl, kdyby mohl mluvit. Tyto otázky otevíraly intuici, jemnou vrstvu psychiky, která rozumí dřív, než to pochopí rozum.

Pátou oblastí

- byly otázky týkající se konfliktů. Jung věřil v transcendentní funkci psychiky, v její schopnost najít třetí cestu mezi dvěma krajnostmi, které se zdají být neslučitelné. Když se člověk zeptá, které dvě části jeho osobnosti se právě přou, co jedna strana potřebuje a čeho se druhá bojí, obvykle se objeví nový pohled. Ne kompromis, ale integrace. Něco, co přesáhne obě původní možnosti.

Šestá oblast

- týkala se vnitřních postav, animy a anima. Jung byl přesvědčený, že každý člověk v sobě nese obraz opačného pohlaví- tvůrčí ženský princip u mužů a aktivní mužský princip u žen. Tyto vnitřní postavy určují, k jakým lidem nás to táhne, proč obdivujeme určité vlastnosti a proč jiné odmítáme. Když se člověk zeptá, co by jeho vnitřní muž nebo žena řekli o jeho životě, odhalí tím nejen vztahové vzorce, ale i kvality, které v sobě potlačuje.

Pro Junga nebyl proces uzdravování cestou k normalitě. Normální člověk pro něj nebyl žádným ideálem. Uzdravení znamenalo stát se celým, spojit světlo a stín, rozum a instinkt, vnější podobu a vnitřní hlas. A také převzít odpovědnost za to, co se v nás skrývá. Jak sám řekl: „Dokud si neuvědomíš nevědomí, bude ovládat tvůj život a ty mu budeš říkat osud.“

Pokud člověk chce Jungův přístup vyzkoušet, není třeba spěchat. Stačí vybrat jednu oblast otázek, jednu jedinou větu, která se dotkne něčeho nejasného uvnitř. A nechat ji chvíli žít v těle i v mysli. Duše odpovídá často jinak, než bychom čekali, tedy ne slovy, ale tichým obrazem, jemným tlakem na hrudi, náhlým smutkem nebo radostí. A právě v těchto signálech začíná návrat k celistvosti.