Američanka Josephine Cochranová (později si změnila jméno na Cochraneová, 1839-1913) ráda pořádala doma oslavy. V její chicagské domácnosti se proto pořád umývalo nádobí. Tedy – ne že by manželka demokratického politika a žena v domácnosti musela máchat ruce ve dřezu, měla na to samozřejmě personál. Ale znáte to: Z cizího krev neteče, a tak neopatrné služebnictvo co chvíli rozbilo nebo přinejmenším naštíplo nějaký parádní kousek porcelánu.

Milá Josephine proto nelenila a začala vymýšlet přístroj, který by nespolehlivý personál nahradil. Je pravda, že to nebyl nápad tak úplně z její hlavy. První prototyp myčky na nádobí představil již v roce 1850 Joel Houghton, ale stroj nefungoval tak, jak by měl. A za moc nestála ani vylepšená verze od jistého L. A. Alexandera z roku 1865.

A tak Josephine ve spolupráci s mechanikem Georgem Buttersem vyvinula vlastní konstrukci, u níž stálo nádobí v měděném kotli. Motorový pohon otáčel talíře a šálky a zajišťoval, aby na ně seshora pod tlakem stříkala horká voda se saponátem. Patent na svůj stroj (ZDE) získala Josephine 28. prosince 1886. Následně založila společnost Garis-Cochran (Garisová bylo její dívčí jméno), která se zaměřila právě na výrobu myček. Později byla firma přejmenována na Cochran’s Crescent Washing Machine Company.

V roce 1893 představila Cochraneová svou myčku na světové výstavě v Chicagu, kde devět jejích strojů fungovalo v tamních pavilonech a restauracích. Vynález se ujal a šikovná dáma promptně obdržela na výstavě první cenu za nejlepší mechanickou konstrukci. Později samozřejmě prošly myčky nádobí řadou vylepšení až do podoby, jakou známe dnes. Základní princip ale zůstal stejný, s jakým přišla pravnučka vynálezce parníku Johna Fitche (1743-1798).