Popírání či omezování volebního právo občana Spojených států "z důvodů rasových, barvy pleti nebo bývalého otroctví" sice zakazoval již 15. dodatek americké ústavy z roku 1870, v jižanských státech ale Afroameričané čelili při volbách různým diskriminačním opatřením, jako byly testy gramotnosti, poplatky za hlasování a také násilné zastrašování při registraci k volbám.

Nový zákon tuto diskriminaci zakázal stal se vlastně "vymahatelem" práv daných 14. a 15. dodatkem ústavy.

Tvrdé volební zákony v USA

Podle zákona muselo jakékoliv právní úpravy týkající se voleb v jednotlivých státech odsouhlasit federální ministerstvo spravedlnosti a zákon také zajistil federální dohled nad registrací voličů. Zákon byl poté několikrát doplněn.

Jestliže v roce 1960 bylo zaregistrováno jen 20 procent voličů černé pleti, počátkem 70. let už to bylo 60 procent. Dalším důsledkem zákona podle politologů bylo, že kandidáti ve volbách začali usilovat i o hlasy Afroameričanů, kteří také v důsledku změn byli častěji voleni do různých politických funkcí.

Předzvěstí budoucích změn bylo prohlášení Nejvyššího soudu USA z roku 1954 o protiústavnosti segregace ve školách a v mohutné hnutí přerostl hrdinský čin černošky Rosy Parksové, která byla o rok později zatčena, protože odmítla pustit v autobuse sednout bělocha.

Důsledkem byl roční bojkot veřejné dopravy v Montgomery (stát Alabama) ze strany Afroameričanů a zrušení oddělených prostor pro černochy v dopravních prostředcích.

Na scénu přichází Martin Luther King

Vůdcem protestu se stal tehdy ještě neznámý baptistický kazatel Martin Luther King, který se stal jednou z hlavních postav širokého hnutí odporu proti projevům diskriminace. Parsková i Luther se poté zúčastnili slavnostního podpisu zákona o volebních právech.

Hnutí vyvrcholilo v srpnu 1963 pochodem 200 tisíc  demonstrantů k Lincolnovu památníku ve Washingtonu, kde King ve svém nejznámějším projevu vyslovil vizi o budoucí Americe bez rasové nenávisti.

Prezident důležité zákony nakonec podepsal

Neustále rostoucí ohlas mezi černým i bílým obyvatelstvem přiměl prezidenta a Kongres k zásadnějším opatřením. V červenci 1964 prezident Johnson podepsal zákon o občanských právech, který zakazoval rasovou diskriminaci ve veřejných zařízeních, ve školách, restauracích podobně.

Hnutí se poté zaměřilo na zlepšení podmínek při udělování volebního práva. V březnu 1965 se vypravilo asi 600 převážně černošských aktivistů z alabamského města Selma do alabamské metropole Montgomery na pochod, kterým chtěli protestovat proti rasismu a diskriminaci obyvatel černé pleti ve volbách.

Krvavá neděle ve Spojených státech

Proti účastníkům pochodu, který vstoupil do dějin jako "krvavá neděle", ještě v Selmě tvrdě zasáhla policie s použitím obušků a slzného plynu. Jedním z důvodů pochodu byla také smrt černošského aktivisty Jimmieho Jacksona, kterého zastřelil policista při podobné demonstraci ve městě Marion v únoru.

V čele dalších dvou pochodů, kterých se zúčastnilo již několik tisícovek lidí, již stanul Martin Luther King, který rok předtím obdržel Novelovu cenu za mír a který byl v roce 1968 zavražděn.

V době druhého pochodu byl napaden rasisty kvůli podpoře aktivistů bělošský reverend James Reeb, který zraněním hlavy o dva dny později podlehl. To ještě více pobouřilo veřejné mínění po celých Spojených státech a o událostech tehdy referoval i československý komunistický tisk.

Třetí pochod za práva černochů 

Federální orgány nakonec rozhodly, že třetí pochod nesmí být nijak ohrožen a rozhořčený Wallace si kvůli tomu dokonce marně psal s Johnsonem.

A tak se 21. března vydalo přes tři tisíce lidí za asistence policie do Montgomery. Do města vzdáleného asi 80 kilometrů došlo za tři dny už 25 tisíc lidí, místní guvernér se ale s demonstranty odmítl bavit.

Události se však nedaly zastavit a v srpnu 1965 byl vydán zákon o volebních právech, který zakázal rasovou diskriminaci při volbách.