Co děláváte, paní profesorko, nejčastěji v půlnočním čase mezi sobotou a nedělí?

No, pokud čekáte něco dobrodružného, tak asi zklamu – nic takového. Většinou jdu v tomto čase už spát, případně si něco čtu.

Prozradíte, co čítáváte?

Čtu nejrůznější literaturu, nedávno mě například pobavila kniha Stoletý stařík. Čtu  ráda i detektivky, hlavně ty historické od Vondrušky či Petersové. Jsem ale vděčnou čtenářkou i Agathy Christie.

K půlnoci patří ale i snění. Vy jako politoložka a předsedkyně Akreditační komise se musíte spíše držet faktů a reality, nicméně nezasníte se někdy nad tím, co by se mohlo změnit a udělat nám život lepší?

Jelikož jsem původně historik, tj. někdo, kdo se zabýval minulostí  a nyní se  jako politolog zabývám současností, tak moc nevěřím tomu, že se někdy může naplnit nějaká krásná vize a díky ní se podaří zásadně změnit svět, jak si to představují nějaké ideologie či náboženství. Nebo jak si to představují někteří charismatičtí vůdcové, kteří získávají podporu, protože nastolují „vizi“ budoucí společnosti, která nebývá moc konkrétní, ale která většinou vyžaduje, aby onen vůdce ještě pár let (či desetiletí) vládl. Můj osobní sen je žít ve společnosti, kde by se člověk mohl svobodně rozhodovat o tom, co by chtěl dělat, kde a jak by chtěl žít a měl možnost maximálně realizovat své schopnosti.  To si myslím, že jsou ty základní svobody. To ale vyžaduje, aby fungovala společnost, ve které by bylo slušné chování normou  a udržovaly se základní hodnoty. Například aby se odmítlo to, když se někdo k něčemu dostává nečestně, když se nedodržuje slovo, dělají se podrazy. Aby  se nahoru nedostávali ti průměrní až podprůměrní a postavení jednotlivce nezáviselo na tom, v jaké je straně či  kolik má kde známých. Jde tedy o takový běžný sen o normální slušné společnosti, kde musí fungovat i sociální solidarita, která by umožňovala důstojný život a bránila by skutečné chudobě.