Příběh jako z detektivky odhalil, jak se farmáři nechávají dobrovolně vykořisťovat

MAGAZÍN - Magazín autor: Hana Dubnová

Bývalá továrna v ospalém kanadském městečku může svým zabezpečením konkurovat většině soukromých bank. Komplex detektorů a alarmů chrání před zloději zlato, tekuté zlato. Přesněji řečeno světovou zásobu javorového sirupu.

Javorový sirup je kanadské tekuté zlato, jeho sezona je ale každý rok nejistá. Ilustrační foto

Javorový sirup je kanadské tekuté zlato, jeho sezona je ale každý rok nejistá. Ilustrační foto,zdroj: Profimedia.cz

Otázkou je, co je bizarnější – zda informace, že existuje světová rezerva javorového sirupu, nebo fakt, že je potřeba chránit ji stejně jako státní zásoby zlata či ropy.

Federace quebeckých výrobců javorového sirupu (FPAQ) už ale jednou o podstatnou část svých zásob přišla – mezi lety 2011 a 2012 jí v jedné z největších zemědělských loupeži všech dob ze skladů zmizelo více než 2700 tun sirupu za 14 milionů dolarů. Barely byly místo cenné tekutiny naplněné vodou…

"Velká sirupová loupež", jak média případ překřtila, odhalila nejen fakt, že existuje světový sklad rezerv javorového sirupu, ale i tvrdé, až šikanózní praktiky federace posvěcené provinční vládou i zákonem.

Přestože kanadská provincie Quebec vyrábí mezi 70 a 80 procenty veškeré světové produkce sladkého sirupu, jeho výrobci nemají povoleno sami dobýt svou nabídkou svět. Až téměř komunisticky musí veškerou svou produkci prodávat za předem danou výkupní cenu jen a pouze FPAQ.  

Federace ovlivňuje cenu sirupu na celém světě

Původní myšlenka byla veskrze dobrá. Sběr javorové mízy, z níž se sirup vaří, vždy závisí na počasí. Sezona trvá jen asi dvacet dní mezi únorem a dubnem, kdy teplota vystoupá těsně nad nulu. Stejně jako u jiných zemědělských produktů je někdy sklizeň slabší, jindy silnější.

Zatímco v roce 1998 činila výkupní cena 2,2 kanadského dolaru (41,4 koruny) za libru (s javorovám sirupem se obchoduje výhradně na libry, jedna libra je 0,45 kilogramu), o dva roky později výkupní cena kvůli přebytku produkce klesla na 1,56 kanadského dolaru (29,5 koruny).

Producenti, zejména ti menší, přestali vydělávat, někteří zkrachovali a jiní omezili investice, protože kvůli nízkým výdělkům nebyli schopni získat půjčky. V zemi, kde výroba javorového sirupu živí tisíce lidí, přišla část zaměstnanců o práci. 

Kvóty a pevně daná výkupní cena

Od regionální vlády proto dostala Federace k centrálnímu obchodnímu zastoupení i pravomoc určovat, kdo bude sirup vyrábět a kolik, aby mohla situaci ovlivňovat. Zavedla kvóty na množství sirupu k prodeji, které nemůže jejích zhruba 13 500 členů překročit. Veškerá nadprodukce putuje do skladů "na horší časy" a sahá se do ní během slabších let.

"Nejsme výrobci veškerého javorového sirupu na světě, ale tím, že produkujeme 70 až 78 procent, máme možnost ovlivňovat jeho množství na trhu," vysvětluje Simon Trepanier, výkonný ředitele FPAQ. Díky tomu nehrozí podobné výkyvy cen jako v minulosti – nyní se cena stabilně drží kolem 2,8 kanadského dolaru za libru. Podobný princip funguje například u světových zásob ropy.

Až potud na tom není nic špatného, členství ve federaci a jistý odbyt produkce za stabilní ceny zachránily podnikání nejednomu menšímu výrobci. Problém nastává ve chvíli, kdy se některý z nich rozhodne, že si chce svou výrobu prodávat sám a nerespektovat kartelovou dohodu.

Auditoři, kontroly a obří pokuty

Přísná pravidla svazují totiž jen výrobce v Quebecu, v sousedních provinciích žádné kvóty ani centrální výkup neplatí. Výkupní ceny jsou tak mnohdy vyšší, než za které musí federaci svůj javorový sirup prodávat Quebečané.

"Ten výrobek je náš. My koupili pozemek, my udělali všechnu práci. Tak proč bychom si nemohli náš produkt prodávat jak a komu chceme, za předpokladu, že za něj budeme platit daň z příjmu?" řekl deníku The New York Times Robert Hodge, který se rozhodl přísným pravidlům vzepřít.

První pokutu dostal v roce 2009, kdy mu svaz "napálil" 278 tisíc kanadských dolarů (5,2 milionu korun) za to, že se rozhodl na vlastní pěst prodávat svůj javorový sirup v sousedním Ontariu.

Na podobné rebely je federace připravená. Provinční vláda jí dala zákonem pravomoc ke kontroverzním metodám kontroly. Pokud některý z producentů neodvede do jejích skladů množství odpovídající jeho kvótě, nasadí na něj hlídky a tvrdé kontroly.

Auditoři projíždějí účty za elektřinu, zda její spotřeba odpovídá množství vyrobeného sirupu a zda tedy nevařil sirup načerno. Farmy celé týdny hlídá ve dne v noci ochranka, zda z ní nevyjíždějí kamiony s vyrobeným sirupem.

A tak jednoho dne stráž zachytila na Hodgeho farmě 20 400 liber vyrobeného javorového sirupu, který chtěl zemědělec prodat v sousední provincii. Organizace mu nejen udělila vysokou pokutu, ale navíc ještě musí zaplatit veškeré náklady na několikatýdenní kontrolu jeho farmy.

Prostředník zajistí prodej 

Podobně jako Hodge uvažují i další quebečtí producenti. FPAQ vede soudní spory se zhruba čtyřmi stovkami z nich. Neujde jí téměř žádný "nepoctivec", její inspektoři provádějí pravidelné kontroly v supermarketech i malých krámcích.

Hrozba vysokých pokut je velká a riskovat na vlastní pěst se chce málokterému výrobci. Většina z těch, kteří se nechtějí smířit s omezeními nastavenými federací, tak využívá "externí služby". Tedy prostředníky, kteří jim pomáhají najít zákazníky ochotné zaplatit víc než jediný oficiální kupec, tedy Federace quebeckých výrobců javorového sirupu.

Jedním z těchto bojovníků za právo na kapitalistický trh byl i Etienne St.Pierre, který svého času vyráběl až 65 tisíc liber javorového sirupu ročně a prodával ho poctivě Quebecu, než po třech špatných sezonách v polovině devadesátých let málem zbankrotoval.

Dobrý úmysl skončil obrovskou krádeží

Místo toho, aby to – stejně jako jeho kolegové z menších farem – vzdal, prodal svůj podnik synovi a sám se dal na dráhu Robina Hooda zachraňujícího quebecké výrobce sirupu. Jeho podnikatelský plán byl jednoduchý, otevřel si kancelář a sklady v New Bruncwiku a v roce 2006 obeslal quebecké výrobce s nabídkou, že zajistí prodej jejich sirupu ve Spojených státech. Peníze hezky na ruku…

"Jakmile přejdete do New Bruncwiku, Federace nic nezmůže. Nejsou tu žádné hranice, žádné povinnosti," vysvětloval St.Pierre. Podařilo se mu díky tomu získat mnoho klientů, ale připoutat i pozornost svazových inspektorů. Brzy mu přišly výzvy k tomu, aby FPAQ zaplatil škodu, kterou způsobil výkupem sirupu od farmářů, kteří kvóty ignorovali.

Nezaplatil, a protože o jeho sirup byl mezi kupci ze Spojených států zájem, ještě svůj byznys postupně o něco rozšířil. Konkrétně o oněch 2700 tun sirupu, které odcizil ze svazových rezerv…

Příběh zbojníka, který na začátku pomáhal malým farmářům bojovat proti kartelu nařizovanému státem, až se úspěchu a peněz namlsal, má vše, co má správný detektivní příběh mít. Vše měl připraveno do nejmenších detailů.

Barely plné vody

Jeden člen gangu si pronajal skladovací prostory ve stejném areálu, kde byl nejnovější a dosud zatím nepříliš dobře hlídaný sklad federace. Nikomu tak nebylo nápadné, když areálem projížděla auta s barely. Najatí pracovníci jejich obsah přečerpali, prázdné sudy naplnili vodou a vrátili zpět.

Během rozsáhlého vyšetřování prokurátoři vyslechli tři stovky lidí, zkoumali statistiky vývozu, analyzovali prodávané sirupy a po měsících ukradené tekuté zlato dražší než ropa vysledovali ve skladech Etienna St.Pierra. Toho koncem minulého týdne uznal soud vinným, stejně jako další tři jeho spolupachatele. Výši trestu se dozví v lednu, stejně jako další pětice souzených.

A co na to federace? Pochopila, že za to mohla její neústupnost a šikana výrobců?

Její členové sice nebyli nadšení, když zjistili, že ze skladů bez větších problémů zmizely téměř tři tisíce tun jejich výrobků. Rozhodující většinu však při hlasování drží malí producenti, kterým striktní pravidla omezující hlavně velké farmy, naprosto vyhovují. K návratu k volnému trhu tak zřejmě nikdy nedojde… 

Tagy: zahraničí Kanada zemědělství zajímavosti a kuriozity

Zdroje: The Economist,The New York Times,Bloomberg,The Boston Globe