Zděšení, které u svých politických protivníků i některých dosavadních spojenců vzbudil Miloš Zeman svým listopadovým vystoupením na Albertově je stejně tak pochopitelné, jako předčasné. Koketování s Konvičkovým Blokem proti islámu a pohrobky Okamurova Úsvitu by sice mohlo znatelně ovlivnit parlamentní volby v roce 2017, pravděpodobnost vzniku skutečné „protiuprchlické koalice” pod Zemanovou záštitou je ale nízká.

Nesvědčí o tom jen mlžení kolem prezidentovy obeznámenosti s Konvičkovými výroky ze sociálních sítí, ale především fakt, že Zemanova agenda je mnohem širší a příliš rafinovaná na to, aby ji v celé šíři vsadil na spolupráci s tak nestabilními a nezkušenými politickými amatéry.

Kavárna bez tváře

Debata následující po setkání na Albertově nicméně nebyla nápovědou toho, s kým bude Zeman spolupracovat v budoucnu, ale ukázkou toho, že proti současnému prezidentovi se ani takřka tři roky po volbách nedokáže podstavit obdobně silný a politicky čitelný protivník.

Zemanovi oponenty je možné rozdělit do tří skupin. První budí u velké části veřejnosti dlouhodobě nedůvěru: pomyslný lídr současné opozice Kalousek, „šéf sluníčkářů“ Jiří Diensbier nebo zmatený zachránce ODS Petr Fiala. Ti všichni se v průzkumech veřejného mínění hodnotících důvěru v politiky pohybují ve zlomcích Zemanových čísel a jejich kandidatura v podstatě nepřipadá v úvahu.

Druhou skupinu tvoří osobnosti, které by jako možné kandidáty ráda viděla řada intelektuálů kritizujících Zemana. Mají přitom jedno společné – k veřejným záležitostem, a tím spíše ke své kandidatuře, se zásadně nevyjadřují. A když už, tak jen ve stylu „nepotvrzuji ani nevyvracím“. Patří sem v Evropském parlamentu uklizený Jiří Pospíšil, ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek, generál Petr Pavel, ekonom Jan Švejnar a mnozí další. Je pravděpodobné, že někteří z nich se do prezidentských voleb nakonec skutečně pustí, Zemanův náskok bude v té chvíli už ale obrovský.

Třetí skupinu tvoří kandidáti, kteří se nechali slyšet, že by na prezidenta kandidovali rádi, aniž by je k tomu někdo musel vyzývat. Jejich typickým představitelem je Zdeněk Škromach, ale našli by se i další – Tomáš Halík, Vladimír Dlouhý a samozřejmě i nezničitelná Jana Bobošíková.

Pohled na všechny tři uvedené skupiny ukazuje zoufalou absenci člověka, který by byl schopen Zemanovu opozici sjednotit. Nejde přitom o nalezení Zemanova jasného politického protikladu, jakým byl Karel Schwarzenberg. Spíše naopak. Mnohem důležitější je objevit osobnost, která by dokázala oslovit i současné Zemanovi voliče a část z nich přetáhnout na svou stranu. Těžko si představit, že by současní Zemanovi příznivci volili za dva a půl roku Šimona Pánka nebo Jiřího Pospíšila.

Težký kalibr

Hledání sjednotitele protizemanovské opozice bude těžké i proto, že názorová roztříštěnost všech výše jmenovaných kandidátů je velká a současný prezident ovládá veřejnou debatu tak umně, že prosadit se vedle něj je velmi obtížné. Naprostou většinu velkých kauz, které za poslední dobu vládly českým médiím, ovládl svými názory právě Zeman. Ať už jde o rusko-ukrajinskou válku, vztah Česka k EU, čínský investiční nálet, imigrační krizi nebo třeba aféru kolem českých dětí v Norsku, žádný český politik nedokázal svůj názor formulovat tak jasně a srozumitelně jako současný vládce pražského hradu.

Ne všem ale současná situace vadí. Andrej Babiš je se Zemanem dlouhodobě zadobře a jejich „dohoda o neútočení“ nebývá porušována ani jednou ze stran. Předseda ANO dokonce nedávno nevyloučil, že by jeho hnutí mohlo v příštích volbách podpořit právě současného prezidenta a Zeman se dlouhodobě netají tím, že by neměl problém jmenovat Babiše premiérem, pokud by Sobotka neudržel současnou koalici pohromadě. Je tak pravděpodobné, že pokud současný pakt vydrží až do parlamentních voleb, žádný zázračný zachránce se na scéně neobjeví a voličům, pro které je Zeman nepřijatelný, zbude o rok později jen pověstná volba "menšího zla".

Kde nic není...

Mnoho potenciálních prezidentských kandidátů se obává syndromu „vyhoření“, který před minulými volbami potkal Jana Fischera, a s oficiálním oznámením své kandidatury váhají. Jde o zásadní chybu. Fischer nepropadl ve volbách proto, že byl dlouho považován za favorita, a že se voličům okoukal, ale proto, že byl nudným, povrchním a nečitelným kandidátem.

Už první přímá volba jasně ukázala, že tahání kandidátů z klobouku rok před volbami na české voliče nezabírá. Svou volbou Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga dali jasně najevo, že stojí o politicky jasně vyprofilované a zkušené osobnosti, a je mimo jiné i na „pražské kavárně“, aby ze svých řad někoho takového popostrčila dopředu. Dlouhé váhání totiž nahrává především Miloši Zemanovi.