Marie Christiane Eleonore Prochasková (1785-1813) už od útlého věku věděla, co znamená být v armádě. Její otec odešel jako poddůstojník pruské gardy bojovat proti francouzským revolučním vojskům a matka se o děti nemohla starat. Eleonoru a její tři sourozence proto poslala do vojenského sirotčince v Postupimi.

Po čtyřech letech se Eleonore vrátila k otci, později se protloukala životem jako služebná a kuchařka - až do chvíle, kdy král Fridrich Vilém III. na jaře 1813 opustil vynucené spojenectví s Napoleonem a po boku Ruska vyhlásil Francii válku. Osmadvacetiletá Prochasková prodala všechen svůj skromný majetek a za získané peníze si koupila pánské oblečení.

Mlčící spolubojovníci?

Vyhnula se obvyklému lékařskému vyšetření při odvodu a v červnu 1813 se stala příslušnicí Lützowova dobrovolnického sboru (Lützowsches Freikorps). Samozřejmě nikoliv pod svým občanským jménem, ale jako August Renz. V Lützovowě sboru sloužila nejprve jako tambor, později jako příslušnice pěchoty. Nikdo nepoznal, že jde o dívku. Podle pamětníků totiž neměla nijak zvlášť jemné způsoby, a dokonce i vojenské boty jí byly malé, takže se pro ni musely nechat ušít na míru. Podezřelé mohlo být snad jen to, že Eleonore alias August Renz báječně vařila.

Těžko uvěřit tomu, že by spolubojovníci Prochaskové netušili, že ve svých řadách mají děvče, zvlášť když tehdy bylo běžné skupinové mytí i chození na latrínu. Eleonore si ale svou odvahou a vytrvalostí zřejmě získala takový respekt, že vojáci drželi jazyk za zuby.

Před bitvou národů u Lipska trávila Lützowova jednotka čas většinou v záloze. Poprvé vyrazila do přímého boje v Göhrde v tehdejším Vestfálském království. Tam se „August Renz“ 16. září vyznamenal tím, že odtáhl zraněného kamaráda z bojiště. Přitom jej zasáhla střepina a při ošetřování vyšlo najevo, že jde o dívku.

Eleonore zápasila tři týdny se smrtí, zranění nakonec podlehla 5. října 1813 v Dannenbergu. Dostalo se jí vojenského pohřbu se všemi poctami a stala se ženskou ikonou osvobozeneckých válek. Na její počest se stavěly pomníky, její jméno nesly ulice a oslavnou ódu jí věnoval i Ludwig van Beethoven.

Vznik německé trikolóry

Kolem Prochaskové se vytvořila legenda, kterou si přivlastnily různé politické směry. Postupně se stala symbolickou postavou pro vlastence, nacionalisty, válečné stoupence, komunisty i feministky.

Touha po pomstě v ní pravděpodobně udusila prostý pocit něžného ženství, vysvětlil kdysi někdo její motivaci. Ke vstupu do armády se zbraní v ruce se odhodlala i řada dalších žen, které se nechtěly smířit s rolí pouhých matek či manželek vojáků, markytánek, ošetřovatelek nebo prostitutek.

Pokud jde o sbor pruského majora Adolfa Ludwiga von Lützowa, stojí za zmínku ještě několik zajímavostí. Jeho freikorps o síle zhruba tisícovky mužů měl vést partyzánskou válku v týlu napoleonských armád. Navzdory účasti v několika bitvách měl ale spíše morální než vojenský význam, zvlášť když v jeho řadách bojoval i básník Theodor Körner a „pruský Tyrš“ Friedrich Ludwig Jahn.

Protože byl problém zajistit jeho vojákům uniformy, nechávali si zpravidla své civilní oblečení, které se ale jednotně nabarvilo na černo a našily se na něj červené výložky a zlaté knoflíky. A právě kombinace barev černá-červená-zlatá dala vzniknout německé trikolóře a dodnes tvoří německou státní vlajku.