Horijama původně sloužil u dělostřelectva, než byl převelen k letectvu. Psal se rok 1944 a válka se pomalu začala obracet proti Japonsku. Nejvyšší velení proto rozhodlo, že do bojů zapojí specializovanou jednotku bojovníků, kteří budou chtít dobrovolně zemřít za svou zemi a svého císaře. Tak se zrodili kamikadze.

"Zrovna jsem dokončil výcvik, když jsem do ruky dostal bílý proužek papíru s možnostmi, které jsem měl. Buď se podrobím a zemřu dobrovolně, nebo odmítnu," vypráví dnes už dvaadevadesátiletý muž.

Na knihovně v obývacím pokoji má model stíhačky, ve které měl zemřít. Ze staré kartonové krabice vytáhne několik černobílých fotografií a novinových výstřižků, které ho vrací ve vzpomínkách zpět do války. 

"Když jsem studoval na armádní výcvikové škole, navštívil naší jednotku sám císař, který přijel na bílém koni. Tehdy jsem to bral jako znamení, že si on sám žádá mou oběť. Věděl jsem, že nemám jinou možnost, než pro něj zemřít," vypráví Horijama. "Všichni jsme byli přesvědčeni o tom, že císař a Japonsko jsou jedno a totéž," dodává.

Japonci si vojáky do smrtelných misí vybírali i na univerzitách 

Do ledna 1945 se sebevražedných misí zúčastnilo přes 500 letadel a mnoho dalších následovalo s tím, jak rostly obavy z hrozící americké invaze. Do konce druhé světové války zahynulo přes 3800 kamikadze pilotů.

Sebevražedné útoky byly po určitou dobu úspěšné. Letectvo a námořnictvo potřebovalo další a další sebevražedné piloty, které rekrutovalo jak z jiných jednotek, tak i z univerzit. 

"Neměl jsem strach ze smrti, protože jsme byli školení v tom, abychom dokázali potlačovat naše city. Věděli jsme, že umíráme pro dobrou věc. Nakonec umírání, bylo vlastně splněním naší povinnosti. Měli jsme totiž od našich velících přikázáno, že se nesmíme vrátit," vzpomíná muž.

Horijamu nakonec zachránil ten, pro koho měl zemřít. Po útocích na Hirošimu a Nagasaki oznámil císař dne 15. srpna 1945, že se Japonsko vzdává. "Cítil jsem se špatně, protože jsem se nemohl obětovat pro svoji zemi, tak jako spousta mých kamarádů. Myslel jsem si, že jsem je tím vlastně zradil."

Příběh Tekehiko Eny

Když se Takehiko Ena dozvěděl, že ho čeká sebevražedná mise, zpanikařil. "Cítil jsem, jak se mi krev hrne z mozku do obličeje. Ostatní piloti si vzájemně gratulovali, když přišel rozkaz. Celé to bylo vlastně absurdní, protože si nebylo k čemu blahopřát," vzpomíná dvaadevadesátiletý Ena.  

K námořnictvu byl povolán z univerzity. Jako dvacetiletý studoval ekonomii na prestižní škole Waseda v Tokiu. V dubnu 1945 ho poslali k pilotní letce v Kjušu, v nejjižnější části Japonska. Bylo to v době, kdy piloti kamikadze byli nejaktivnější. Pilotoval letoun s tříčlennou posádkou, který měl v nádrži palivo jen na cestu k cíli.

Byl členem letecké sebevražedné operace s názvem Kikusui. Měl ovšem "štěstí" 28. dubna 1945 se mu nepovedlo dostat jeho stroj do vzduchu a při druhém pokusu měl potíže s motorem a musel nouzově přistát. O dva týdny později vyrazil potřetí. "Dělali jsme to pro naši zemi, abychom chránili rodiče, které jsme milovali," vzpomíná Ena.

Misi ale ani tentokrát nesplnil, kvůli poruše motoru spadl se strojem do moře. On a ještě dva další muži nehodu přežili a přeplavali na nedaleký ostrov Kurošima, kde zůstali 2,5 měsíce, než je zachránila japonská ponorka.  

Krátce poté Japonsko kapitulovalo. Ena sice cítil obrovský smutek, protože během války přišel o několik svých přátel, na druhou stranu ho pohled do budoucnosti naplňoval optimismem. "Ploánovali jsme, jak vytvoříme nové Japonsko," dodává.