Když polští konzervativní politici začali v předvolební kampani pronášet řeči zaměřené proti sexuálním menšinám (LGBT+), Piotr Kalwaryjski z Poznaně dospěl k závěru, že je načase se sbalit a odjet. Několik týdnů po volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 se spolu se svým partnerem přestěhoval do Berlína. Přidal se k rostoucímu počtu Poláků z řad komunity LGBT+, kteří uprchli před homofobií ve vlasti a usadili se v německé metropoli, píše nadace Thomson Reuters Foundation.

„Bylo to poprvé, kdy začali tak otevřeně používat homofobní rétoriku,“ vypráví sedmadvacetiletý muž, jenž pracuje v oboru technologií. „Věděl jsem, že Polsko není země přátelská k homosexuálům, ve větších městech jste však mohli být gayem. Nicméně tohle bylo příliš,“ dodává Kalwaryjski.

Polsko se co do právní ochrany sexuálních menšin podle nevládní organizace ILGA-Europe nachází na chvostu evropské sedmadvacítky. Desítky místních úřadů po celé zemi vydaly prohlášení, ve kterých území svých obcí označily za zóny „bez ideologie LGBT“, což vyvolalo mezinárodní kritiku a také riziko ztráty financí z Evropské unie.

Základ volební kampaně

Práva gayů, leseb bisexuálů a transgenderových Poláků se ocitla pod tlakem od chvíle, co se k moci dostala konzervativně nacionalistická strana Právo a spravedlnost (PiS). Poslední kapkou se pro některé lidi z komunity LGBT+ stala volební kampaň v roce 2019.

„Pro pravicovou stranu, která je u moci, jsou lidé (z komunity) LGBT+ ideologií. Nejsme lidské bytosti, nejsme normální. Udělali z nás svého veřejného nepřítele,“ říká Fifi Kuncewicz, jenž se označuje za nebinární, tedy ani za muže ani za ženu. „Tady jsem ve větším bezpečí než v Polsku,“ dodává na adresu Berlína, kde žije od října 2019 a pracuje tam pro společnost působící v oblasti sociálních médií.

V době, kdy odcházejí mladí kvalifikovaní pracovníci jako Kuncewicz nebo Kalwaryjski, se objevují varování, že homofobní politika a diskriminace způsobuje v zemích jako je Polsko, Maďarsko či Ukrajina „odliv mozků“ a ekonomické ztráty.

Jednatřicetiletá Marta Malachowská, která se rovněž živí sociálními médii a přestěhovala se do Berlína loni v prosinci, říká, že se kvůli rétorice politiků začala bát na veřejnosti držet za ruku svou partnerku. „V době, kdy jsme začaly slýchat vládu říkat homofobní řeči, jsme si začaly také všímat násilných postojů ve společnosti,“ vypráví Malachowská. V Berlíně se podle ní „nikdo nestará o to, s kým žijete, koho milujete – nikomu do toho nic není.“

Vstřícnost a možnost manželství

Počet hlášených zločinů z nenávisti proti komunitě LGBT+ se v Polsku v roce 2019 více než zdvojnásobil, úřady jich registrovaly 150. Jejich skutečný počet bude zřejmě vyšší vzhledem k rozšířené nechuti homofobní útoky hlásit. Z průzkumu EU v roce 2020 vyplynulo, že pouze 16 procent Poláků patřících k sexuálním menšinám nahlásilo na polici, že se stali terčem homofobního útoku. „Lidé (z komunity) LGBT+ se je policii bojí hlásit,“ tvrdí Lidka Makowská z Gdaňsku, která se zaměřuje na vzdělávání v oblasti lidských práv.

Mnoho z Poláků, kteří kvůli sexuální orientaci přesídlili do Berlína, uvedlo, že hlavním lákadlem byla vstřícnost města vůči sexuálním menšinám. Ačkoliv ani německé metropoli se loni nevyhnul nárůst zločinů z nenávisti namířeným vůči LGBT+ komunitě, a to o 36 procent.

Páry stejného pohlaví tam ovšem mohou uzavírat manželství, což jim dává práva, která nejsou v Polsku uznávána. Město také nabízí řadu dalších lákadel jako dobré pracovní příležitosti či zavedenou komunitu cizinců. „V porovnání s jinými evropskými metropolemi je celkem cenově dostupné,“ tvrdí Dawid Mazur, jenž Polsko opustil v roce 2016 a po pobytu v Londýně se přestěhoval do Berlína. „V Londýně je také velká polská komunita, ale je tam mnohem dráž a brexit situaci neusnadnil,“ srovnává Mazur. „A (Berlín) je blízko Polska: zabere mi to jen čtyři nebo pět hodin, abych mohl navštívit kamarády,“ dodal.

Čtyřicetiletý lidskoprávní aktivista Jakub Gawron mezitím v Polsku čeká na soudní proces, jelikož čelí obviněním z pomluvy kvůli svým výrokům ohledně rezolucí přijatých polskými městy. Pokud ho soud shledá vinným, nebude podle svých slov mít jinou možnost, než ze země odejít.

Kalwaryjski po dvou letech už považuje Berlín za svůj domov. „Pro mnoho Němců jsem pořád cizinec a vždy jím budu. Ale víte co? Je lepší se cítit tady jako cizinec, než být gay v Polsku,“ uzavřel.