Na hranici Řecka a Albánie, hluboko pod zemí, se rozkládá místo, které působí jako z jiného světa. Sírová jeskyně, vyhloubená před tisíci lety působením kyseliny sírové vzniklé oxidací sirovodíku v podzemních vodách, skrývá ekosystém tak neobvyklý, že zpochybňuje naše představy o životě v temnotě. V jejím nitru se nachází to, co vědci považují za největší pavučinu, jaká kdy byla nalezena – spletitou strukturu o rozloze více než sto čtverečních metrů, která se táhne úzkou chodbou s nízkým stropem.

Pavučina není jen obyčejným výtvorem jednoho tvora. Jde o pavoučí metropoli, živoucí a pulzující komunitu více než 111 000 pavouků, kteří se v naprosté tmě naučili žít bok po boku. Když ji v roce 2022 objevili speleologové z České speleologické společnosti při expedici do kaňonu Vromoner, netušili, že narazili na něco zcela mimořádného. O dva roky později se do jeskyně vydal tým biologů vedený Istvánem Urákem z Transylvánské univerzity Sapientia, aby objev prozkoumal.

Když Urák vstoupil do komory a světlo čelovky poprvé ozářilo závoje vláken, prý ho zaplavila směs emocí – obdiv, úcta, pokora. Věděl, že stojí před něčím, co se v přírodě jen tak nevidí. Pavoučí město připomínalo tepající organismus – tisíce jednotlivých nálevkovitých pavučin se spojovaly v jednu monumentální síť, kterou obývali pavouci dvou druhů: Tegenaria domestica, známý jako pokoutník domácí, a Prinerigone vagans. Oba druhy jsou běžné kolem lidských příbytků, ale v takovéto míře a společné symbióze je dosud nikdo nezaznamenal.

Společenství v dokonalé tmě

Podle vědců žije v jeskyni asi 69 000 pokoutníků a více než 42 000 pavouků druhu P. vagans. Na povrchu by bylo soužití těchto druhů nemožné – větší Tegenarie by menší pavouky jednoduše sežraly. V Sírové jeskyni se však stalo něco nečekaného. Vědci předpokládají, že kvůli naprosté tmě, v níž pavouci žijí, dochází k oslabení jejich zraku a tím i k utlumení loveckých instinktů vůči sobě navzájem. Místo vzájemného boje tak vznikla komunita, kde oba druhy žijí v míru.

zdroj: Profimedia.cz

Pavouci se živí pakomáry rodu Tanytarsus, kteří poletují kolem stěn pokrytých bílými mikrobiálními biofilmy. Tyto kluzké vrstvy vytvářejí sirné bakterie, které čerpají energii z přeměny sirovodíku. Potravní řetězec v Sírové jeskyni tak funguje bez slunečního světla – energii zde poskytují chemické reakce, nikoli fotosyntéza. Sirnatý potok, který jeskyní protéká, udržuje stabilní teplotu kolem 26 °C a zajišťuje životní podmínky pro mikroby, pakomáry i jejich pavoučí predátory.

Podle laboratorních analýz se pavouci z jeskyně výrazně liší od svých příbuzných z povrchu. Jejich mikrobiom je méně rozmanitý, což je důsledek jednostranné, sírou nasycené stravy. Molekulární testy navíc ukázaly, že populace ze Sírové jeskyně je geneticky odlišná – pravděpodobně se tedy vyvinula samostatně, přizpůsobená extrémním podmínkám tmy a vlhkosti.

Sírové království pod zemí

Sírová jeskyně se nachází v rozsáhlém vápencovém masivu, kde tvoří soustavu chodeb a komor spolu s jeskyněmi Atmos a Turtle Cave. Její vchod leží v Řecku, ale nejhlubší části zasahují do Albánie. Voda protékající jeskyní je bohatá na sirovodík, který zaplňuje prostory charakteristickým zápachem, ale také vytváří základ pro celý ekosystém. Kromě pavouků zde žijí i stonožky, brouci, roztoči a drobní štírenky – všichni napojení na stejný chemický zdroj života.

Vědci byli ohromeni nejen rozsahem kolonie, ale i samotnou myšlenkou, že dva běžné druhy pavouků dokážou vytvořit něco tak monumentálního. Urák tvrdí, že tento objev ukazuje mimořádnou schopnost přírody přizpůsobit se. Některé druhy prý disponují genetickou pružností, která se projeví teprve tehdy, když jsou vystaveny extrémním podmínkám. V Sírové jeskyni se z běžných pavouků stali obyvatelé podzemního města, které žije svými vlastními zákony.

Urák i jeho tým se nyní snaží kolonii chránit a pokračovat ve výzkumu. Poloha jeskyně na hranici dvou států sice komplikuje ochranu území, ale vědci věří, že se podaří najít způsob, jak tento jedinečný ekosystém zachovat. V přípravě je další studie, která by měla přinést nové poznatky o životě v sirných jeskyních a o tom, jak se pavouci dokázali přizpůsobit prostředí bez světla.

Sírová jeskyně tak zůstává symbolem toho, jak málo toho o světě kolem sebe stále víme. I v době moderních technologií se ukazuje, že příroda má pořád dost překvapení, která čekají, až je někdo objeví – někdy i hluboko pod našima nohama.