São Paulo je největší město na jižní polokouli, takže se od něj dá očekávat mnohé. Málokdo mimo Brazílii však ví, že v něm také narazí na kus Japonska. Čtvrť Liberdade je největší "Japantown" na světě. A její historie je spojena s největší japonskou komunitou mimo mateřskou zemi, která žije právě v Brazílii.

Snad s výjimkou historických nápisů dnes máloco ve čtvrti Liberdade připomíná těžké začátky japonských imigrantů v Novém světě. Přicházeli sem od počátku 20. století vykonávat těžkou, doslova otrockou práci, kterou přestali chtít dělat chudí Evropané lákaní z Itálie a Německa představami o rychlém zbohatnutí.

Místo toho je čekala brutální práce na kávových plantážích nebo v městských továrnách. Nejchudší Japonci ale neměli kam jinam jít; v jejich vlastní zemi nebylo během stupňující se industrializace dost práce pro nevzdělané lidi z venkova. Navíc v době populačního boomu. Američané přestali Japonce přijímat, stejně tak se od nich odvrátila Austrálie, kde se začala uplatňovat oficiální rasová imigrační politika známá jako "White Australia" (Bílá Austrálie).

Poválečný útisk

Ovšem rasová politika se brzy objevila také v Brazílii. Příliv statisíců imigrantů z různých koutů světa proměnil tvář Brazílie a tradiční elita portugalského původu se začínala bát. Prezident-diktátor Getúlio Vargas a jeho spolupracovníci přišli s představou asimilovat bílé imigranty z Evropy a udělat z nich řádné, portugalsky mluvící Brazilce.

Japonci do tohoto schématu nezapadali. Většina z nich navíc mluvila jen mateřským jazykem a byla vytlačena na okraj společnosti. Někteří se sami stali drobnými zemědělci na venkově a žili v naprosté izolaci. Podobně izolovaná byla také zmiňovaná čtvrť Liberdade.

Vhodnou příležitostí pro šikanu přistěhovalců japonského původu byla druhá světová válka. Domovní prohlídky nebo udání byly na každodenním pořádku, a když Brazílie vstoupila do války proti Německu, Spojeným státům se podařilo přesvědčit vládu ke zřízení koncentračních táborů.

Všichni Japonci žijící u moře byli prakticky přes noc vystěhováni do vnitrozemí, většina z nich přišla o osobní majetek a samozřejmě o zaměstnání. Japonci měli zakázáno řídit auto nebo poslouchat rádio a pohlíželo se na ně nejen jako na podřadnou rasu, ale také jako na zrádce. Komunita reagovala ještě větším uzavřením se do sebe a nadějí ve vítězství impéria. V roce 1945 velká část Japonců odmítla uvěřit v porážku svého státu a lidé ze skupin jako Šindo Renmei děsili zemi sérií vražd těch, kteří porážku přijali.

O vraždách se informovalo také v portugalsky psaných novinách a o rok později neprošel o jediný hlas návrh zákona o úplném zákazu japonské imigrace.

Brazilský kotel

Přesto se věci začaly pomalu měnit. Děti původních imigrantů byly otevřenější a učily se portugalsky, nejen japonsky. Část se úspěšně dala do podnikání, zatímco závratně bohatlo samotné pevninské Japonsko. V 90. letech se mateřská země rozhodla část japonských Brazilců povolat zpátky a několik desítek tisíc uposlechlo.

Jenže paradoxně se stali cílem opovržení a posměchu za příliš "brazilské" způsoby, jako byla hlasitá mluva nebo pravidelné grilování. Většina dvojitých emigrantů se tak vrátila zpátky a zjistila, že jsou už více Brazilci než Japonci. Zároveň se brazilská a japonská komunity začaly propojovat - čtvrť Liberdade byla napojená na metro a mladí Brazilci začali vyhledávat orientální jídlo a obchody. Do čtvrti se nastěhovala řada Brazilců a lidí jiných národností, v poslední době hlavně Korejci a Číňané, a Liberdade se otevřela byznysu.

Z uzavřeného ghetta se stala oblíbenou atrakcí pro domácí i zahraniční turisty lákané zvláštní směsicí architektury a každotýdenními trhy, kde se vaří za dobré ceny to nejlepší japonské jídlo v Brazílii. Zároveň se ale nestala naleštěnou hrobkou jedné komunity jako některé čínské čtvrti ve Spojených státech.

Japonských Brazilců jsou mezitím na dva miliony a nejmladší generace se navíc nebojí jít do smíšených vztahů. Dnes žije 64 procent japonských Brazilců z nejmladší generace ve smíšeném partnerství a doma mluví běžně portugalsky. Svébytné japonské komunitě se tak stává to, co se stalo všem ostatním přistěhovalcům, ať už to byli Němci, Italové, Poláci, Španělé, Syřané nebo Libanonci. Rozpouští se v obrovském brazilském kotli.