Helena Koželuhová přišla na svět 7. května 1907 v Brně, jako druhá dcera v rodině právníka Františka Koželuhy a Heleny Čapkové-Koželuhové, sestry Karla a Josefa Čapkových. Helena mladší už od dětství vstřebávala vlivy intelektuálního i kulturního světa, nejen vlivem strýčků, ale i svých nejbližších. František Koželuha byl úspěšný advokát, kulturou zas žila její matka, která se později stala spisovatelkou.

Pronikavě bystrá dívka také měla to štěstí, že ji rodina podporovala ve vzdělání a že měla možnost volby. Po absolvování gymnázia se tak Helena rozhodla vydat ve stopách svého otce, s nímž měla blízký vztah, a vystudovala práva na brněnské Masarykově univerzitě. V oboru si našla i životního partnera - o sedm let staršího advokáta Adolfa Procházku, s nímž začala chodit koncem 20. let. Vzali se v říjnu 1930 na pražském Strahově, v následujícím roce se jim narodila první dcera Marta. Druhorozená Helena přišla na svět o pět roků později.

Po založení rodiny však Helena Koželuhová profesi neopustila. Nejdříve pracovala jako koncipientka v právnické společnosti svého manžela, ve 30. letech pak dokončila studia a stala se advokátkou. Procházkovi také žili bohatým společenským životem. Adolf Procházka už v parlamentních volbách v roce 1935 kandidoval za Československou stranu lidovou, tehdy ovšem ještě neúspěšně.

V hledáčku gestapa

Po šťastné dekádě zasáhla do života manželů, bytostných demokratů, nacistická okupace. Procházka se po příchodu Němců zapojil do odboje. Působil v organizaci Politické ústředí tvořené zástupci prvorepublikových nekomunistických stran. Jejím cílem bylo udržovat kontakt s exilem. Poté, co byla činnost odbojářů prozrazena, se Procházka na poslední chvíli zachránil útěkem do zahraničí. Podařilo se mu dostat do Velké Británie, kde od roku 1942 předsedal právní radě československé exilové vlády v Londýně.

Helena Koželuhová–Procházková zůstala s rodinou v protektorátu, a to ve velmi svízelné situaci. Na jaře 1940 ji nacisté zatkli místo jejího muže a po několik měsíců věznili na Pankráci. Heleně naštěstí částečně pomohly právnické vzdělání a myšlení a skvělá znalost němčiny. Pro ochranu sebe a svých blízkých se také rozhodla požádat o rozvod s Procházkou. Jako důvod uvedla, že její muž rodinu prostě opustil.

Vynucený rozvod však rodině pomohl jen na čas. Za heydrichiády nacisté Helenu zatkli znovu a na svobodu byla propuštěna až v důsledku prohlášení, že je zasnoubená a bude se znovu vdávat. Manželem naoko se stal dlouholetý rodinný přítel Jiří Wild. S ním se pak také Helenina rodina přestěhovala na Slovensko, kde Wild působil jako expert na dopravu. Na Slovensku pak byl v kontaktu s odbojem a manželé se také snažili pomáhat tamním židovským rodinám. Zároveň se hodilo, že Helena zmizela z dohledu pražského gestapa.

Po konci války a Procházkově návratu byl sňatek s Wildem zneplatněn a manželství Heleny a Adolfa obnoveno. Rodina byla znovu pohromadě, pár začal novou a opět velmi rušnou životní etapu.

Procházka byl od jara 1945 do února 1948 ministrem zdravotnictví a poslancem za obnovenou Československou stranu lidovou. Ministerský post tak zastával za první i druhé vlády Zdeňka Fierlingera i první vlády Klementa Gottwalda. Byl odpůrcem ústupků komunistům a u lidovců se pohyboval mezi pravicovým křídlem strany a středem.

Turbulentní poválečná doba

Helenino politické působení pak bylo živelné a turbulentní. K lidovcům vstoupila až po válce, rychle se však stala jednou z vůdčích osobností pravicového, ostře protikomunistického křídla strany. Požadovala větší demokratizaci strany a omezení vlivu kléru. Kritizovala také Národní shromáždění Čechů a Slováků, jehož koncept označovala za nedemokratický. Své názory, komentáře a kritiku také jako politická komentátorka obratně a jasně formulovala na stránkách Lidové demokracie a taktéž lidoveckého časopisu Obzory.

V parlamentních volbách roku 1946 sice byla zvolena poslankyní, paradoxně však v téže době skončila také její politická kariéra v hlavním proudu. Její střet se spolustraníky, požadavky na prozápadní kurs, ale i mínění, že by lidovci měli vystoupit ze systému Národní fronty, nezůstaly bez odezvy. Pravicové křídlo bylo tehdejším vedením upozaděno a Helena byla za své aktivity a názory z Československé strany lidové vyloučena.

Komunistický puč pak v únoru 1948 znamenal pro Procházkovi nejen velkou osobní ránu, ale i přímé ohrožení života. Věděli, že je komunisté budou chtít vyřídit, a prakticky ihned po převratu se rozhodli pro odchod z republiky.

Už devětadvacátého února tak odjeli na Šumavu, aby překročili hranice do Bavorska. Část skupiny však měla smůlu, zadržela ji hlídka. Heleně Koželuhové-Procházkové se sice podařilo dostat do Německa, její starší dcera Marta a přítel Wild ale zůstali v Československu. Šestnáctiletou Martu pak čekalo několikaměsíční vězení a na Západ se jí podařilo odejít až na druhý pokus - přes Rakousko. Rodina se tak na čas rozdělila, a to za velmi dramatických okolností.

Životy v exilu

Ještě v létě 1948 se Procházkovi přestěhovali z Německa do Velké Británie. Helena a Adolf se nedlouho poté rozvedli, tentokrát definitivně. Adolf Procházka po rozvodu odjel do Spojených států, Helena zůstala v Evropě a žila v Paříži a v Mnichově. Vstoupila do exilové lidové strany, předsedala také Sdružení československých žen v exilu, byla v Radě svobodného Československa a působila v časopisu Návrat. V 50. letech také spolupracovala se stanicí Svobodná Evropa. Kromě toho se věnovala i literární činnosti a dopsala knihu Čapci očima rodiny.

Nakonec ale i ona, počátkem 60. let, odjela do zámoří, kde žily její dcery i vnoučata. Na odpočinek se však nechystala. V Americe absolvovala pedagogický kurz. Učila němčinu a francouzštinu na tamních vysokých školách. Tato životní etapa bohužel skončila velmi brzy - Helena Koželuhová onemocněla rakovinou a zemřela 6. května 1967, den před svými 60. narozeninami.

Rozhodnutí opustit republiku Procházkovým umožnilo svobodnou existenci a samotné Heleně pravděpodobně zachránilo i holý život. Někdy se zmiňuje, že pokud by v Československu zůstala, komunisté by ji odsoudili ve vykonstruovaném procesu a popravili - jako odsoudili a popravili Miladu Horákovou. Nebo by ji čekala dlouhá léta ve vězení...