Strany Okamurova typu se v posledních deseti letech staly partnery Putinova Ruska v Evropě a jedním z nástrojů, kterým ruský prezident ovlivňuje politiku v členských zemích Evropské unie. Pro pravicové populisty bylo Rusko naopak výtahem z bezvýznamnosti mezi politický hlavní proud.

"Rusko se jim zdálo být centrem nebo lídrem jakéhosi 'alternativního mainstreamu," vysvětluje pro HlídacíPes.org politolog Anton Šechovcov. Podle něj krajně pravicové strany hledaly partnera, který by jim pomohl překonat stigma poražených z 2. světové války.

"Pokud by tyto strany o Rusku mohly mluvit jako o spojenci a o zemi, která vyznává stejnou ideologii jako ony – což mimochodem není pravda, nemyslím, že Rusko ovládá krajní pravice – tak se dostanou z izolace, protože budou moct říkat: Putin si myslí to, co my a Putin není žádná nicka, ale globální hráč. A udělaly by ze sebe takovou novou avantgardu v boji proti liberální demokracii," říká.

Ruské spojky

Obdiv k Rusku neminul ani Okamuru, on sám i jeho strana se pravidelně zastávají Ruska ve sporu o zrušení ekonomických sankcí proti Moskvě a nezpochybňují ruskou anexi ukrajinského Krymu. Politici SPD jsou také pravidelnými "hvězdami" dezinformačních webů, které často šíří kremelské vidění světa.

HlídacíPes.org na jaře 2018 upozornil na fotografii zachycující Okamuru v restauraci na schůzce s poradcem prezidenta Zemana Martinem Nejedlým. Ten v Rusku dlouho žil, má tam kontakty a je považován za prezidentovu "ruskou spojku".

Za zmínku stojí i propojení SPD s bývalým studentem ekonomie Sergejem Pavljukem a jeho rodinou a známými, na které upozornil investigativní novinář Jaroslav Kmenta.

Pavljuk se do politiky dostal coby oblíbenec někdejšího lídra hnutí Věci veřejné Víta Bárty, později se stal asistentem poslance Úsvitu Radima Fialy, který pak s Okamurou spoluzakládal i hnutí Svoboda a přímá demokracie.

V Pavjlukově okolí se objevují dva bývalí sovětští důstojníci, dnes ruští podnikatelé v Česku a celkově řada voličů SPD vidí v Putinovi silný vzor. To ale není u podobných stran v Evropě výjimka, naopak spíš pravidlo.

Slovanští bratři 

Dokazují to i cesty na východ, které zástupci SPD podnikají. V březnu 2017 vyrazil na okupovaný Krym Okamurův poslanec Jaroslav Holík, zrovna v době třetího výročí anexe Krymu.

Vrátil se plný pozitivních dojmů o tom, jak jsou obyvatelé poloostrova po připojení k Rusku šťastní a podělil se o ně s kremelskou "zpravodajskou agenturou" Sputnik. Ukrajina reagovala pětiletým zákazem vstupu Holíka na její území.

Za pár měsíců pak rovnou do Moskvy vyrazil místopředseda SPD Radim Fiala spolu s dalšími zástupci nacionalistické frakce ENF v europarlamentu, ke které se SPD hlásí.

Po návštěvě v ruské Státní dumě a na ministerstvu zahraničí Fiala ujistil, že Okamurovo hnutí je proti hospodářským sankcím, které po anexi Krymu a začátku konfliktu na Ukrajině Západ na Rusko uvalil.

Jen pár týdnů před tím zastupoval zmiňovaný poslanec z Okamurovy SPD Jaroslav Holík Česko na Mezinárodním ekonomickém fóru v Moskvě a na Jaltě. Na akci znovu nechyběli zástupci populistických stran ze západní Evropy.

Tomio Okamura poslal na fórum předtočený vzkaz: "Pro nás je velmi důležité, abychom se naučili spolu v míru a přátelství spolupracovat se svými slovanskými bratry v Rusku," pronášel v angličtině na videu.

Vyzval také k propojení Euroasijského hospodářského svazu s Evropskou unií v jeden trh, který by nebyl "pod diktátem Bruselu", ale byl by trhem svobodných suverénních národních států. "Je to utopický gigantický cíl – ale jen malí lidé si kladou malé cíle," uzavřel pateticky Okamura.

Tanec s Putinem 

Okamurův "muž pro Rusko" Jaroslav Holík se zúčastnil i delegace, která jela v únoru 2018 na oslavy 75. výročí ruského vítězství v bitvě u Stalingradu. Kromě něj byli ve skupině třeba i politici KSČM nebo Strany práv občanů a také proruští aktivisté. Vedle fotek s válečnými veterány se na Facebooku účastníci zájezdu do Volgogradu pochlubili i fotkami s příslušníky současné ruské armády.

Ve srovnání s tím, jak se Kremlu podbízejí jiné strany z evropského populistického bloku, je ale viditelná ruská stopa v SPD spíš průměrná.

Strana Svobodných v Rakousku i Liga v Itálii uzavřely s Putinovou stranou Jednotné Rusko dohody o spolupráci. Obě se mimochodem podepisovaly v Moskvě, s platností prozatím pět let, a zatímco jejich veřejná část je psána klasickým úředním nudným jazykem, důvěrné části textu ukazují, jak moc se západoevropští populisté před Kremlem byli ochotni ohnout.

Když je řeč o ohnutí – jeden obrázek vydá za tisíc slov, proto se v létě 2018 stala virálním hitem fotka rakouské ministryně zahraničí Karin Kneisslové, jak klečí před Vladimirem Putinem. Bylo to přímo na svatbě Kneisslové, kam Putin přijel jako pozvaný host a pokleknutí bylo součástí tanečku Putina s ministryní.

Ministryně zahraničí země, která v tu dobu předsedala, a stále předsedá Evropské unii, tedy pozvala na svou vlastní svatbu ruského prezidenta, kterého kvůli vztahům na bodu mrazu, sankcím a konfliktu na Ukrajině jinak nikdo jiný v Evropě nechce přijmout.

Další bod pro Kreml 

Ministryně Kneisslová se do rakouské vlády dostala právě za stranu Svobodných, kteří mají s Putinovým Jednotným Ruskem privilegované vztahy. Ale jsou opravdu privilegované?

"Dodatek smlouvy vyjmenovává třeba některé 'společné hodnoty' jako boj proti liberální demokracii a dekadenci Západu. Je to částečně jakýsi antiislámský manifest, částečně manifest varující před radikálním individualismem. Je to dost pochlebovačné vůči Putinovu stylu řízení Ruska," konstatuje Reinhard Heinisch, expert na výzkum populismu z univerzity v Salcburku, který měl možnost se s důvěrnou částí smluv seznámit.

SPD by sice antiislámský manifest Rusku podepsala také, strana Tomia Okamury je ale v jiné, neporovnatelně slabší situaci vůči Kremlu, než jsou velké populistické strany ze západní Evropy.

V Česku už má Vladimir Putin tak silného zastánce na Pražském hradě, že dohody o spolupráci mezi svou stranou a menšími českými partajemi, jako jsou Okamurovci, de facto nepotřebuje.

Podíl jedné ze stran evropského populistického bloku na vládě další členské země EU by přesto Kremlu určitě nevadil.

Vojtěch Berger pro Ústav nezávislé žurnalistiky