Fremrův senát poslal v roce 1988 mladého Ereta na 6,5 roku do vězení za záškodnictví, podporu fašismu, znásilnění či pohlavní zneužívání. Eret tvrdí, že se svými dvěma kamarády prováděl jenom klukoviny a že se k smyšlenému sexuálnímu obtěžování sestry přiznal na radu a nátlak svých spoluvězňů z vazby. StB se na něj podle něj zaměřila proto, že měl na rozdíl od svých kamarádů otce a babičku německého původu. Tvrzení vyšetřovatelů, že byl fašista, odmítá. Popřel také, že by si vedl deníky s protiromskou tematikou - do sešitů si podle vlastních slov psal povídky včetně skečů o vysočanských Romech.

Eret byl odsouzený společně s Petrem Havelkou, kterého znal už ze základní školy, a Antonínem Mundokem. S kamarády chodil v Praze na pivo a s Havelkou vyráběl dělbuchy z přípravku na hubení plevele. „Stalo se to dvakrát, ale byla to jen sranda, prostě to jen udělalo bum, jak se říká, a nikomu se nic nestalo,“ řekl k tomu.

Havelka byl podle něj i původcem nápadu, že parta položí ve Vysočanech štěrk na vlakové koleje. „Havelka tenkrát říkal, že potřebuje pomoct s tím štěrkem, ale já jsem mu nepomohl, sedl jsem si do trávy a koukal, co tam dělá on. Nějaký vlak snad přes ten štěrk přejel, pokud to vůbec byla ta kolej. Kolejí tam bylo víc,“ popsal. U toho, když Havelka s Mundokem ničili pomníky padlých vojáků na Olšanských hřbitovech, nebyl, řekl.

Právě v souvislosti s událostí na Olšanech StB Ereta zatkla v červenci 1987 před jeho plánovaným nástupem na vysokou školu. Uvedl, že vyšetřovatelé ho ve vazbě nebili, ale vyhrožovali mu i trestem smrti za špionáž kvůli tomu, že se dříve s Havelkou vypravil fotografovat sovětské vojáky v Milovicích.

„Nátlak na mé doznání byl komplexní, součástí toho byli právě i někteří spoluvězni, jsem přesvědčen o tom, že spolupracovali se Státní bezpečností. Vyvíjeli na mě psychický teror, říkali, že když nebudu s StB spolupracovat, skončím v lágru, kde mě zamordují. A taky mě mlátili, fackovali, musel jsem sedět pod ledovou vodou, šlapali po mě, pálili mě cigaretami na pažích, znásilňovali kartáčkem na zuby. Bylo to strašné. Ten nejaktivnější spoluvězeň Karel Hanzlíček mi vyhrožoval, že mě zabije, jestli to estébákům nepodepíšu,“ popsal.

„Abych se dostal z vazby do blázince, řekl jsem podle návodu spoluvězňů, že jsem znásilnil svou vlastní mladší sestru. Byl to hrozný tlak. Spoluvězni na cele mi vysvětlili, že když Státní bezpečnosti doznám údajné sexuální delikty, budu mít šanci dostat se z vězení do blázince, že je to tam všechno lepší, já to vnímal jako vysvobození,“ pokračoval.

Zmínil, že u hlavního líčení pak Fremrovi říkal, že výpovědi ohledně pokládání štěrku na koleje, fašismu i znásilnění neodpovídají pravdě a že jsou vynucené a vykonstruované. Soudce to podle něj označil za účelovou změnu výpovědi a vycházel z protokolů StB. „Soudce Fremr zapojení StB mohl vyčíst z vyšetřovacího spisu, který měl na stole. Tam byly založeny dokumenty s razítky a podpisy vyšetřovatelů StB, on z nich předčítal, citoval z nich. Nebyl zas tak neznalý, aby si nedal věci dohromady. Měl pracovat s tím, co jsme říkali my, a vnímat to, zohlednit to. On to ignoroval, popřípadě paušalizoval účelovou změnou výpovědi,“ uvedl Eret.

V roce 1990 požádali Eretovi rodiče prezidenta Václava Havla o milost pro syna, ten jim ale nevyhověl. V témže roce byl Eret z věznice přeložen na sexuologické oddělení do léčebny v Bohnicích, odkud při povolené vycházce utekl se svým otcem do Rakouska. Tam vystudoval práva a nyní pracuje na vídeňském magistrátu.

V roce 1992 řešil Eretův případ rehabilitační soud. „Neměl pravomoc se obsahově zabývat skutkovou podstatou těch trestných činů. Jen řešil, zda to bylo správně kvalifikované, záškodnictví už neexistovalo, změnil to na obecné ohrožení, tím se snížil podle platných paragrafů o něco trest,“ vysvětlil Eret. Následně se u pražského městského soudu neúspěšně pokoušel o obnovu řízení. „Městský soud vycházel z estébáckých protokolů, bral je jako důkazy, řešil to formálně a zamítl to,“ prohlásil. „Justice prostě nemá zájem nějakým způsobem revidovat rozhodnutí soudce, který už tenkrát v devadesátých letech byl u Nejvyššího soudu, a nějakým způsobem ho diskreditovat. Vidím za tím hlavně nezájem a falešnou solidaritu české justice, to bylo bohužel typické pro tu dobu,“ uzavřel. Dodal, že se na svůj případ po revoluci pokoušel upozorňovat média, ale většinou se setkal s nezájmem.

Baxa: Debata o roli soudců před rokem 1989 je cenná, ale přichází pozdě

Veřejná debata o fungování předlistopadové justice, kterou vyvolala nominace Roberta Fremra na ústavního soudce, je cenná, ale přichází pozdě, uvedl v rozhovoru s ČTK předseda Ústavního soudu (ÚS) Josef Baxa. V 90. letech se měla s vlastní minulostí důsledněji vypořádat sama justice. Později se otevřel široký prostor pro bádání historiků.

Baxa také varoval před černobílým viděním minulosti, které považuje za nespravedlivé. „Nemyslím si, že jsme v situaci, že bychom měli paušálně říci, že lidé, kteří pracovali před listopadem 1989, mají být vyřazeni z veřejného života navždy,“ řekl Baxa.

Debata by podle Baxy neměla končit rozhodnutím prezidenta, zda Fremra jmenuje, anebo nejmenuje soudcem ÚS. „Je-li to takové naléhavé společenské téma, tak ta diskuse, bez emocí a bez spojení s nějakým konkrétním postem, by se poctivě vést měla. Protože minulost nás vždycky nějak dožene,“ řekl Baxa. Nejde podle něj o účtování nebo vyhazování lidí - na to už je téměř 34 let po převratu pozdě. Důležité je minulé události popsat, pojmenovat a proměnit ve zdroj poučení.

Baxa podle svého vyjádření už na začátku 90. let usiloval o to, aby se justice, stejně jako celá společnost, postavila ke své minulosti poctivě, upřímně a včas. „Protože pokud to neudělá, tak to bude dělat někdo jiný za ni, místo ní, způsobem, který se justici nebude líbit,“ řekl Baxa s tím, že podobná situace v podstatě nastala nyní. Připomněl, jak rezervovaně se soudci před lety stavěli k informování veřejnosti o svém členství v KSČ. Jako předseda Nejvyššího správního soudu musel přesvědčovat i některé své tehdejší kolegy.

Fremra, místopředsedu Vrchního soudu v Praze a trestního soudce s mezinárodním renomé, navrhl k ÚS prezident Petr Pavel. Fremr těsně získal souhlas Senátu, pak se ale objevily nové informace o jeho působení v 80. letech a prezident odložil jmenování, dokud vše neprověří. Na Fremrovu profesní minulost na pozadí fungování normalizační justice se zaměří tým badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Myslím si, že takhle důkladně se to mělo zkoumat dávno předtím, v minulých letech. Historici jistě nemuseli čekat na zadání od prezidenta republiky, ale mohli a měli bádat a popisovat ty děje a jevy, aby se o tom mohla vést společenská diskuse, protože je to důležité pro vyrovnání se s minulostí. Ono se to teď jaksi zkoncentrovalo na osobu jednoho soudce, na justici. Ale já si myslím, že chybí diskuse o roli všech, celé společnosti,“ řekl Baxa.

Kritici vyčítají Fremrovi zejména kauzu Olšanské hřbitovy, kde obžalobu zmanipulovala komunistická tajná policie a jeho senát pak rozhodl o vině tří mladíků, ale také trestání emigrantů za opuštění republiky ve více než stovce případů. V trestní justici před rokem 1989 působil také Baxa, stejně jako další ústavní soudce Pavel Šámal. Baxa soudil mladistvé a obecnou kriminalitu, na případy emigrantů si nevzpomíná, nevylučuje, že jeden případ soudit mohl. Většinu ale dělali soudní funkcionáři, ne řadoví soudci.

„Být soudcem Okresního soudu v Plzni, to byla tehdy velká mlýnice, tam jsme prostě soudili desítky věcí měsíčně, takže nevím, jak bych si tu paměť osvěžil. Musel bych sám jít do archivu,“ řekl Baxa. Dodal, že si pamatuje spíše na kauzy, které vnímal jako významné a důležité. „Pak si vzpomínám na případy rehabilitační, tam jsem měl velmi dobrý pocit z toho, že alespoň malým dílem justice napravuje svoje fungování z předlistopadového období,“ uvedl. Zdůraznil, že nechce nic tajit a o své minulosti se vždy snažil otevřeně mluvit, například pro Paměť národa nebo v knize Hledání rovnováhy aneb Život soudce.

Případy opuštění republiky před rokem 1989 byly podle Baxy spíše „administrováním“ než souzením. Fakta bývala jednoduchá - buď někdo bez povolení uprchl do ciziny, nebo zůstal za hranicemi poté, co se měl vrátit. Podle zákona to byl trestný čin. Líčení trvala deset minut, tresty se zpravidla ukládaly s vědomím, že je nikdo nevykoná.

Řadoví soudci také podle Baxy neměli možnost si případy vybírat nebo odmítat. Spisy nejsou jednohubky na rautu, kdy si vezmete tu, která chutná, a druhou necháte být, konstatoval Baxa. „Pokud soudce nechtěl tyhle věci soudit, tak nemohl soudit nic. Musel prostě rezignovat,“ uvedl. Trestní soudci podle Baxy většinově nebyli nějací sluhové režimu. Soudili věci trestné ve všech dobách - krádeže, loupeže, znásilnění či vraždy. Zpolitizované procesy se soustředily k soudním funkcionářům, případně k vybraným a prověřeným soudcům, kteří v rámci očisty justice po roce 1989 většinou nedosáhli nového jmenování, anebo od soudů sami odešli.

Rozhodnutí o Fremrovi nechává Baxa plně na prezidentovi a nechce se vyjadřovat k tomu, zda by měl být zkušený trestní právník jmenován ústavním soudcem. V obecné rovině ale hovořil o principech lítosti, nápravy a odpuštění.

„Pořád si říkám, když člověk udělá v životě něco špatného, kolik dobrých skutků a jak dlouho ty skutky musí dělat, aby byl znovu přijat jako důvěryhodný a poctivý člověk. Neříkám, že by to mělo být zapomenuto, ale pořád mi tady chybí nějaká reflexe, nějaké odpuštění, což si myslím, že patří k životu,“ řekl Baxa.

Fremr odsoudil v 80. letech za emigraci 172 lidí, vyplývá podle ÚSTR z archivů

Soudce Robert Fremr odsoudil v letech 1983 až 1985 za emigraci 172 lidí ve 124 samostatných případech. Vyplývá to z aktualizovaného seznamu rehabilitačních spisů Obvodního soudu pro Prahu 4, které si vyžádal Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) z Archivu hlavního města Prahy. ÚSTR, který se nyní zabývá Fremrovým působení v komunistické justici, to dnes uvedl na svém webu.

„Soudce Robert Fremr, jehož působením v komunistické justici se nyní zabývá Ústav pro studium totalitních režimů, odsoudil mezi lety 1983-85 za emigraci ve 124 samostatných případech celkem 172 osob.... Pět osob bylo odsouzeno v přítomnosti k nepodmíněným trestům, třem z nich byl později odvolacím soudem změněn trest na podmíněný,“ sdělil úřad. Emigraci trestal komunistický režim jako opuštění republiky podle paragrafu 109 tehdejšího trestního zákoníku.

Ústav dnes upřesnil počty odsouzených. Dříve uvedl, že podle předběžné rešerše Archivu hlavního města Prahy soudce Fremr za „nepovolené opuštění republiky“ odsoudil ve 105 případech celkem 145 osob. Všichni odsouzení byli po revoluci 1989 rehabilitováni a procesy byly označeny za politické.

Tým badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů pod vedením Petra Hlaváčka nyní zkoumá Fremrovu profesní minulost na pozadí fungování normalizační justice. Základní zpráva by měla vzniknout do konce srpna. Na informace z archivů a výsledky bádání čeká i prezident Pavel - podle nich se rozhodne, zda jmenuje Fremra ústavním soudcem.