Dlouhou dobu jsem byl na svou zemi hrdý. Pracuji jako lékař na malém ostrově Lampedusa uprostřed Středozemního moře, tedy na místě, které lze považovat za jakousi symbolickou bránu mezi Evropou a Afrikou. V minulých desetiletích Itálie prokázala lidskost, slovu "vítej" dodala nový význam a nikdy přitom nevztyčila zdi a své hranice neobehnala ostnatým drátem.

Na to, že jsem Ital, jsem přestal být hrdý v okamžiku, kdy naše vláda vše předchozí zavrhla a rozhodla se uzavřít smlouvu s libyjskými skupinami v Tripolisu, což znamená - přímo či nepřímo - s pašeráky lidí. Stále mám přesto v živé paměti, jak se má země přidala do zástupu pobouřených, když Evropa Turecku dala šest miliard eur na to, aby zastavila migraci ze Sýrie.

Mezi dohodou Evropy s Tureckem a dohodou Itálie s Libyí je jeden zásadní rozdíl. Uprchlické tábory zřízené v Turecku více či méně fungují; v Libyi jsou lidé drženi v hrůzostrašných táborech, kde jsou znásilňováni, mučeni a zabíjeni. Itálie tedy nepostavila zeď na vlastním území, ale zato vztyčila dvě jinde. Ta libyjská umožnila snížit počet migrantů, co dosáhnou italských břehů o 70 procent; ta druhá zeď, kterou jsem vybudovali v sobě, nám dovoluje předstírat, že nevíme, čemu je těch 70 procent vystaveno.

Popáleniny, známky mučení a podchlazení

Z mého pracoviště, z kliniky na Lampeduse, mám jejich osud jasně před očima, a tak vám mohu říct, co tito lidí podstupují. Denně je otřesně mučí, někdy po celé roky. Ti, co se k nám dostanou, mají smrt na jazyku. Mívají popáleniny, vážná poranění způsobená bitím, anebo mučením elektrickým proudem na hlavě či na genitáliích, mívají střelná zranění, bývají pořezaní břitvou.

Téměř vždy jsou natolik dehydratovaní, podchlazení a podvyživení, že nemají daleko ke zhroucení. Pohled na ně evokuje utrpení v koncentračním táboře - ano, v koncentračním táboře, a nikoli v táboře uprchlickém se sportovními hřišti, o jejichž existenci nás chtějí někteří lidé přesvědčit.

Zároveň se odvíjí operace "odvést od toho pozornost veřejnosti", tato operace je bez výhrady založena na obratné rétorické vynalézavosti. Jen si všimněte: místo lidí - toto pojmenování se nepoužívá - slýcháváme o migrantech, uprchlících a žadatelích o azyl. To je obrovský rozdíl. Zastíráme tím, že ve hře jsou životy lidských bytostí - žen, mužů a dětí, zkrátka lidí, jako jako jsme my.

"Mediální terorismus"

V Itálii se odvíjí permanentní kampaň, která nabrala velmi nebezpečnou podobu. Její sociální a kulturní rizika jsou nesmírná. Podobá se válce. Boji chudých proti chudým, vyloučených proti vyloučeným, posledních proti posledním. Nazývám to "mediálním terorismem": pro získání hlasů voličů se zkresluje skutečnost a nebere se přitom v úvahu sociální bomba, kterou to může zažehnout.

Ujasněme si jednu věc: tato rétorika nemá s realitou nic společného. Nejnáročnějším, co týče počtu nově příchozích lidí, byl rok 2016. Tehdy jich k italským břehům dorazilo 180 tisíc. Odmítám považovat 180 tisíc lidí za invazi, tím méně za invazi epochální: 180 tisíc migrantů v zemi s 60 miliony obyvatel - nebuďme přece směšní.

Italský lékař Pietro Bartolo | zdroj: Profimedia

Nikdy nezapomenu na to, k čemu došlo 3. října 2013 nedaleko přístavu Lampedusa. Onoho dne přišlo o život 368 lidí, od záchrany je dělilo jen pár stovek metrů. Bylo mezi nimi nemálo dětí. Když jsem ohledával jejich malá tělíčka, zarazilo mě, jak dobře byly děti oblečené - jejich botičky, vlasy v copáncích. Jejich rodiče je oblékli s péčí, aby tak mohly vstoupit do nového světa a začít nový život. Ten den mě poznamenal. Ty dětské obličeje se mi zjevují v nočních můrách.

V Libyi a ve Středozemním moři dochází k masakru nevinných. Samozřejmě nemůžeme veškerou vinu přičítat Itálii, Řecku nebo Maltě. Fenomén migrace (nenazývejme jej prosím problémem) se týká celé Evropy.

Naléhavě žádám všechny Evropany a zejména ty, kteří dnes kategoricky odmítají druhé vítat a přejí si uzavření hranic: nenechte se zmást lžemi politiků. Myslete vlastní hlavou a hlavně svým srdcem. Všichni jsme občané světa a všichni máme právo na důstojný život. Motto ostrova Lampedusa je napsáno na zdi u mola Favaloro. Jeho slova zní "Chránit lidi, a ne hranice".