Bez šokujících výstupů amerického miliardáře a kandidáta na amerického prezidenta Donalda Trumpa, by bylo největším skandálem republikánských debat v uplynulém týdnu zjištění, že dalšímu z kandidátů Tedu Cruzovi je 44 let.  

Trump si už dlouho buduje image chlápka, se kterým si rádi dáte drink a jen tak "poklábosíte" o všem možném. Ostatní kandidáti v porovnání s ním pak vypadají jako obyčejní tlachalové. Trumpova rétorika je zkrátka daleko od akademického slovníku Hillary Clintonové nebo Jeba Bushe.

Naposledy dal o sobě Trump vědět poznámkami na adresu americké novinářky Megyn Kellyové. Později své výroky o jejím menstruačním cyklu zmírnil, zatím se však neomluvil.

Rád o sobě hovoří jako o chytrém člověku, který dokázal vybudovat obrovskou společnost a který vydělává milióny dolarů.

Tohle běžným Američanům svým způsobem imponuje a vzbuzuje to v nich pocit, že Trump je někdo, kdo život neřeší, kdo je 'nad věcí'.

Farage si popularitu získává jiným způsobem

Na podobné image pracuje i Nigel Farage, který ale volí jinou strategii. Ví, že na Brity dobře působí, když se jako politik stylizuje do role outsidera.

Občas o sobě říká, že by ve skutečnosti byl špatný premiér. Na druhou stranu ale svými gesty jakoby říkal: "Jsem si jistý sám sebou" nebo "Je mi fuk, že občas říkám hloupé věci". Díky tomu si získává pozornost široké veřejnosti nejenom v Británii.  

Oba politiky spojuje určitá míra lhostejnosti k tomu, o čem mluví. Oba muži navíc budí dojem, že hovoří o všeobecně známých věcech.

Farageovo poukazování na problémy EU nebo Trumpovo kritizování současné Ameriky jsou určitým typem společenského nihilismu a svým způsobem i prostředkem, jak na sebe upozornit.

Oba mají ale ještě jednu silnou zbraň. Dokážou čelit osobním útokům. Ono je totiž velmi těžké urazit někoho, kdo vaší urážku bere jako dobrý vtip a nic si z ní nedělá.