Čínští komunisté potvrdili ve svém čele na dalších pět let generálního tajemníka strany a prezidenta Si Ťin-pchinga, který ale vyměnil prakticky všechny nejbližší pracovníky. V sedmičlenném stálém výboru politbyra, který určuje dění v zemi, společně se znovu zvoleným stranickým šéfem zůstal jen premiér Li Kche-čchiang.

Nová éra čínského socialismu a Siova ideologie jako součást stanov

V úterním projevu na závěr sjezdu Si Ťin-pching slíbil svým krajanům do roku 2050 novou éru čínského socialismu, během níž se země dostane do centra světového dění. Na politickou liberalizaci stávajícího systému ale můžou Číňané i svět zapomenout.

Od chvíle, kdy se Si Ťin-pching stal šéfem čínských komunistů, postupně upevňoval moc. Nyní učinil rozhodující poslední krok a dosáhl vrcholu všech vrcholů, když sjezd zařadil jeho jméno a ideologii přímo do stranických stanov. Ideologie žádného jiného čínského vůdce během jeho úřadování - s výjimkou Mao Ce-tunga - do komunistických stanov spolu s jeho jménem zahrnuta nebyla. Si se tak zařadil po bok Maa a architekta reforem Teng Siao-pchinga, který Čínu otevřel světu a zavedl liberalizaci ekonomiky.

"Do roku 2050, dvě století po Opiových válkách, které uvrhly Říši středu do období ponížení a hanby, získá Čína zpět svou moc a vrátí se na světovou špičku," napsala na závěr sjezdu agentura Nová Čína. "Ačkoliv to bude vyžadovat obrovský kus práce, je vize jasná. Čína se stane největší světovou ekonomikou a příjmy budou vysoké díky efektivnímu sociálnímu systému, zodpovědné vládě sloužící lidu, čisté politice, která zajistí lidem práva, a krásné zemi, kterou její občané budou milovat."

Očekávané politické uvolnění se nekoná

Ještě před pár lety se přitom Západ domníval, že hospodářský vzestup v rámci řízeného tržního hospodářství nutně povede ke vzniku čínské střední třídy, která bude požadovat politické uvolnění a demokracii. Nic takového se ale nestalo. Politická pluralita v Číně neexistuje ani teoreticky - a už vůbec ne v praxi.

Čínští komunisté se svého mocenského monopolu nejen nevzdali, ale pod vedením Si Ťin-pchinga jej dokonce svírají železnou pěstí pevněji než kdy jindy. Tuto moc kombinují s kultem osobnosti, který nemá obdoby. Kdo by si dovolil postavit se Siovi, ten by si proti sobě poštval celou partaj.

Siova vláda jde ruku v ruce s cenzurou, autoritářstvím a šikanováním bojovníků za lidská práva, s modernizací ozbrojených sil a agresivním vystupováním v regionálních územních konfliktech. Čína zažívá nový komunistický absolutismus. Dokud ale bude stát na hospodářském růstu, nemusí si strana a její vedení dělat sebemenší starosti. Lid za ní půjde a čínský model navíc nachází ve světě řadu příznivců, byť jde o pravý opak liberalismu a demokracie.

Najde Západ odpověď?

Čínské vedení je – přinejmenším navenek – přesvědčeno o tom, že se mu po krátké krizi před dvěma lety podařilo stabilizovat ekonomiku a obnovit její zdravý růst. Toto sebevědomí posiluje i nynější nestabilita na Západě a skutečnost, že Čína bez újmy proplula i finanční krizí před deseti lety.

Hospodářsky a politicky se jí daří a v Si Ťin-pchingovi nalezla nejdisciplinovanějšího a nejmocnějšího vůdce celé generace. Americký prezident Donald Trump je oproti tomu nejméně disciplinovaný, a soudě podle hlasů z Kongresu nejméně kompetentní prezident za několik generací. Je to deprimující kontrast – zvlášť pro ty, kdo věří v efektivitu demokracie.

Čínská státní média zesměšňují Západ a hovoří o vrávorajícím demokratickém systému zatíženém finanční krizí, brexitem a Trumpem. Zároveň vychvalují do nebes úspěchy čínského socialismu a svůj diktátorský model nazývají exportním šlágrem, který nachází své napodobitele.

Čtyřiašedesátiletý Si Ťin-pching sice tvrdí, že neusiluje o globální hegemonii, ale už jenom svou celosvětovou investiční politikou Čína nevyhnutelně posiluje svůj politický vliv. Na to se bude muset Evropa připravit. Na rozdíl od Číny ale starému kontinentu chybí vize a rozhled. Samozvaní obhájci lidských práv své hodnoty navíc prodávají za pár grošů.

Atény, které profitují z čínských investic, například v červnu zazdily zprávu EU k tomu, jak Čína zachází s disidenty. A Londýn ponechává represe Pekingu proti své bývalé kolonii Hongkong raději bez komentáře, protože si teď musí hledat nové hospodářské partnery. Když se Evropa nechává vydírat už na samém začátku čínských velmocenských ambicí, jak to asi bude vypadat za pár let?