Italové střídají vlády jako ponožky – od války jich měli šest desítek. Nikoho proto nemohlo překvapit, když v neděli padla chystaná vláda protestních stran, Ligy a Hnutí pěti hvězd. Její šéf Giuseppe Conte vzdal úkol sestavit vládu poté, co prezident zamítl jeho ministra financí, jednaosmdesátiletého Paola Savonu.

Nahlíženo z Česka byl zajímavý důvod, proč se šéf státu Sergio Mattarella vzepřel nominaci zkušeného ekonoma: Vysvětlil to tím, že Savona by vyvolal poplach na finančních trzích, zvedl výnosy italských dluhopisů, a tak Itálii prodražil splátky dluhů.

Prezident vyčetl Savonovi, že euro prohlašoval za hrozbu a zhoubu Itálie. Vyčetl mu i výrok, ve kterém srovnával evropskou měnu s německými tanky. Seniorní ekonom řekl, že "s eurem dokázali Němci to, co se jim nepodařilo s tanky – ovládnout Evropu".

Savona tím navodil otázku: Pokračují snad Němci ve válce jinými prostředky? Vyměnili tanky za euro?

Dodnes syslí "mařeny"

Web Leftcom označuje euro za německou wunderwaffe, zázračnou zbraň pro mírové časy (tady). Jenže tuhle zbraň jim doslova vnutili Francouzi.

Němci neměnili za eura tanky, ale své tvrdé marky, na které byli hrdí a se kterými po válce spojovali národní identitu. A měnit je nechtěli. Zuby-nehty společnou měnu odmítali.

Byl to francouzský prezident François Mitterrand, kdo na přelomu 80. a 90. let minulého století dotlačil k euru německého kancléře Helmuta Kohla. Kancléř-sjednotitel tehdy stůj co stůj potřeboval francouzský souhlas se sjednocením Německa, a tak byl ochoten kývnout francouzskému prezidentovi na kdeco, i na společnou měnu.

Kohl prosadil euro přes odpor Němců. Pokud by jeho vláda vyhlásila referendum, Němci by euro nikdy nepřijali. Myšlenka, že budou sdílet stejnou měnu s "lirovými" Italy a "drachmovými" Řeky pro ně byla těžko stravitelná.

Dnes už se s eurem smířili. Přes výhrady k jednotné měně sdílené se státy s mizivou rozpočtovou odpovědností si ale většina Němců návrat k marce nepřeje. Euro pomáhá jejich ekonomice orientované na vývoz. Kdyby si Němci marku ponechali, její kurz by pod tlakem přebytků obchodní bilance stoupal. A to by vývozy brzdilo.

Přesto Němci nostalgicky syslí doma ve skříních staré dobré "mařeny". Dohromady několik miliard.

Kdo chce kam…

Stesk Němců po národní měně posiluje Evropská centrální banka, která oslabuje euro "tiskem nových eur", aby podnítila růst, a tak pomohla státům z evropského jihu, nikoli Německu. Ostatně – v čele evropské banky stojí Mario Draghi. Bojuje snad tenhle Ital proti Itálii?

Banka pod jeho vedením pokračuje v kvantitativním uvolňování a nakupuje italské dluhopisy, aby stát z Apeninského poloostrova pro něj příliš tvrdou měnu ustál.

Italové, stejně jako Řekové, Španělé nebo Portugalci, se přitom na rozdíl od Němců, do eurozóny nadšeně hrnuli. Falšovali své bilance, aby splnili vstupní kritéria. A poté, co se dostali k levným eurovým úvěrům, zadlužili se až po uši.

Dnes volají po společných dluhopisech eurozóny, jinými slovy požadují společné sdílení dluhů. Němci na ně odmítají přistoupit. A pokud nenajdete někoho, kdo by se o vaše dluhy podělil, nezbývá než utáhnout si opasky. Právě to museli udělat "jižané".

Ani "kačku" Řekům

Můžeme však Němcům jejich "sobectví" vyčítat? Vždyť čeští politici v době řecké krize a po ní často opakovali, že o eurozóně nebudou uvažovat, dokud nebudou vyřešeny problémy s Řeckem. Byl to jasný vzkaz: Ani kačku Řekům!

Měli by ale spíš volat 'Ani kačku Italům!'. Řecko je zvládnutelný problém.

Zato země z Apeninského poloostrova je jiná váhová kategorie. Italská ekonomika se na výkonu eurozóny podílí 15,5 procenta, řecká jen 1,6 procenta. Její banky zaneřáděné toxickými úvěry i obchodní firmy jsou výrazněji propojeny s eurozónou.

Itálie je také příliš velká na to, aby ji Německo mohlo zkrotit tak jako Řecko. Pokud se rozhodne utrácet, může euro strhnout zpátky do krize…

Proč se bát Italů

Máme tedy varování italského skoroministra financí před "eurovými tanky" brát vážně? Záleží na tom, zda vidíme sklenici poloprázdnou nebo poloplnou, zda se poměřujeme s Řeckem a Itálií nebo s Německem.

Pokud vidíme sklenici poloplnou – to znamená, že Česko pokládáme za silnou exportní ekonomiku – není důvod se bát německého finančního protektorátu, do kterého spadli v krizi Řekové.

Obavy jsou však namístě z Itálie. Pokud si Italové přestanou utahovat opasky a začnou se znovu zadlužovat, jsou schopni strhnout eurozónu zpátky do krize.

V takovém případě to ale odnesou nejen země eurozóny, ale také státy s měnami navázanými na euro, tedy i Česko s korunou.