Nechte Alexandrovce (a Helenku) žít

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Alina Holušová

Alexandrovci hrají v Česku pravidelně a často je doprovázejí i hvězdy české estrády. Teprve až nedávný koncert uniformovaného ruského souboru vyvolal vlnu nevole. Ale jen "mírnou a v mezích zákona". 

Lucie Bílá a Helena Vondráčková s Alexandrovci na Žofíně v roce 2006

Lucie Bílá a Helena Vondráčková s Alexandrovci na Žofíně v roce 2006,zdroj: Profimedia.cz

Koncerty Alexandrovců v Česku mě, vzhledem k tuzemské přecitlivělosti k (nedávným) dějinám, vždy fascinovaly. Stejně jako třeba komunisti v parlamentu. Halekání rusofobů a sovětofobů působí dojem, že Rusko či Sověti v jakékoli podobě nemají na českém území, co dělat. Nikdo to tu nechce. Táhněte Rusáci.

Že se nad českými hlavami zároveň sem tam vynořil obří billboard s reklamou na Alexandrovce? Donedávna to nikoho nijak zvlášť nebralo. Čechy to nejen že nechávalo chladnými, ale na jejich koncerty dokonce chodili (a jak se ukazuje, stále chodí). Koneckonců, ruský vojenský soubor se sem vrací pravidelně.

Nejnovější koncert Alexandrovců ale způsobil poprask, jako kdyby tu byli vůbec poprvé. A kapky dostala pochopitelně i Helenka Vondráčková, která s nimi vystoupila. Mimochodem i nehynoucí láska k ní a ostatním představitelům režimní estrády je v postkomunistickém světě lepších, svobodných zítřků do jisté míry nepochopitelná stejně jako sami Alexandrovci.

Ale zpátky k rudoarmějským pěvcům. Na jejich koncertě se blýsklo svými poloobnaženými těly pár demonstrantů z řad příznivců ukrajinského Majdanu. Pavel Šafr nadšeně sdílel jejich protest na Facebooku, Jindřich Šídlo vyšvihl romanopisecký komentář na téma "Proč by se Vondráčková měla stydět a proč jsou Alexandrovci zlo". Zjednodušeně řečeno. Vynořilo se pár dalších článků. 

Ne, že by to byla bůhví jak velká mediální smršť, ale s ohledem na to, že Alexandrovců si zatím nikdo nevšímal, je to přinejmenším "něco". Argument, že právě teď – vzhledem k ruské anexi Krymu, válce na východě Ukrajiny a aktuálně ještě intervenci v Sýrii – je jejich vystoupení kontroverznější než kdy dřív, je samozřejmě pádný.  Ale jen do určité míry.

Nahlíženo rusofobním pohledem, Moskva ukazuje drápky už řadu let. Varovných signálů, které si přímo říkaly o větší protiputinovský protest, o nějakou veřejnou aktivitu, o vyslání jasného vzkazu, že "my teda tohle rozhodně trpět nebudeme, ani na dálku", bylo víc než dost. A "hudební symbol ruských imperialistických choutek" sem jezdí relativně často.

Jenže to prostě patří k českému rázu – kritizovat, ale jen tak trošku, v klidu. Protestovat, ale spíše jen řečnicky. Vzdor proti Alexandrovcům je spíš póza a možnost nabrat nějaké body a kliky od čtenářů než reálný protest. Mírná kritika v mezích zákona. V duchu bezzubých výkřiků proti vládnoucímu československému oligarchovi Babišovi a skandalistickému Zemanovi, kterého volí a podporují mimo jiné právě fanoušci Alexandrovců.

Česká společnost je polarizovaná od sametové revoluce. Prozápadní veřejnost, část intelektuální a politické elity to odmítla přijmout, odmítla to vůbec vidět. Až s nástupem Zemana na Hrad (a příchodem Putina na Krym) se ona "pražská kavárna" probrala z idealistického snění a zjistila, že rusofilové a posluchači Alexandrovců nevyhynuli. Pořád tu jsou, a hlásí se o slovo.

Bojovat je potřeba nikoli proti ruskému armádnímu souboru, ale proti rozkolu mezi českým Západem a Východem. Právě ten, a nikoli pěvci v uniformách, totiž pro nás představuje skutečnou hrozbu. 

Tagy: Česko domácí česká společnost Alexandrovci česká politika kultura a duchovno umění a kultura česká kultura

Zdroje: Vlastní