Dnes je čtvrtek 21. listopadu 2024., Svátek má Albert
Počasí dnes 2°C Občasné sněžení

Půvabné místo, kde se Edvard Beneš cítil doma

Půvabné místo, kde se Edvard Beneš cítil doma
Dům připomíná vilky ve Francii nebo v Kalifornii | zdroj: Profimedia

V Sezimově Ústí, blízko řeky Lužnice, si na přelomu 20. a 30. let nechali vybudovat letní sídlo pozdější druhý československý prezident Edvard Beneš a jeho paní Hana. Půvabné místo pak až do konce života považovali za svůj domov. Vilka a přilehlý park jsou dnes přístupné veřejnosti.

Benešovi měli Táborsko moc rádi. Právě v Táboře strávila paní Hana, tehdy ještě Anna Vlčková, kus dětství. Navíc u Tábora míval bratr Edvarda Beneše mlýn Soukeník, kde manželé dříve trávili prázdniny. To, že "objevili svůj terén", si paní Hana do diáře zapsala v srpnu 1929. Zalíbilo se jim místo při vyvýšenině, které se říkalo Kazatelna. Podle pověsti z něj k věřícím mluvil Jan Hus.

Ačkoliv byli tehdejší ministr zahraničí a jeho žena v té době už dávno dobře finančně zajištěni, odkup celého pozemku byl nad jejich možnosti. Domluvili se tedy, že se rozdělí na tři části, které koupí několik lidí - Benešovi, šéf diplomatického protokolu Ludvík Strimpl a vyslanec Zdeněk Fierlinger - a nechají si postavit vilky vedle sebe.

Příliš skromná představa

Projektu domu Benešových se nakonec ujal architekt Petr Kropáček, který dostal jasné zadání: navrhnout dům podle vzoru jihofrancouzských vilek. Letní sídlo mělo mít jednoduchou fasádu, světlé místnosti a nízkou střechu.

"Střídmí Benešovi nejprve uvažovali o skromnější vilce, ale prezident Masaryk je přesvědčil, že vila musí být přiměřená postavení ministra zahraničí a uzpůsobená k přijímání hostů," píše pak historik Petr Zídek k tomu, že původní představa se nakonec od výsledné podoby lišila.

Pro Edvarda a Hanu byl dům od samého počátku srdeční záležitostí, o projekt se zajímali a hodně do něj zasahovali - především Hana. Ačkoliv počáteční předběžný rozpočet činil kolem 250 tisíc korun, nakonec se náklady vyšplhaly na téměř 450 tisíc korun. Vila získala světle žlutou fasádu a zeleně natřené okenice, které má i v současnosti.

Sídlo v takzvaném novošpanělském stylu nakonec prošlo kolaudací v srpnu 1931. Vybavení interiérů měla v režii paní Hana, která kombinovala moderní, starožitné a rurální prvky.

Stavební ruch však neskončil. V následujících letech došlo na další úpravy a v roce 1937 i k přestavbě, během níž přibyly další obytné místnosti a terasu před jihozápadním průčelím zastínila obloučkovitá lodžie. U domu vyrostla také správní vila, v níž bydlel domovník a sídlila kancelář tajemníka poté, co se v roce 1935 stal Edvard Beneš prezidentem.

Benešovi milovali svou zahradu, byla to jejich pýcha. Kompozici navrhl Otokar Fierlinger, bratr Zdeňka Fierlingera, dle zásad anglického krajinářského parku. A díky nákupu dalších pozemků se zahrada na park také rozrůstala.

Jeho úpravu měl na starost zahradník, byť paní Hana Benešová i její muž také rádi zahradničili. U domu nechali vybudovat také tenisový kurt, bazén a tůňku, kterou pojmenovali Čapkova studánka. Poblíž ní vznikla velká skalka. V zimě 1938 napadlo tolik sněhu, že Benešovi mohli na zahradě lyžovat.

Co se (ne)rozkradlo

Právě "Sezimák" se nakonec téhož roku stal útočištěm Benešových i během jedné z nejtěžších chvil jejich životů.

Po prezidentově abdikaci v říjnu 1938 strávili manželé na Táborsku dva trudné týdny, během nichž se Beneš pomalu zotavoval z vyčerpání a potýkal se pravděpodobně i s atakou Meniérovy choroby, která ho trápila dlouhé roky. Benešovi opustili Sezimovo Ústí v pátek 21. října - téměř na sedm let.

Okupační správa během války ve vile zřídila vojenský internát a následně pak internát pro těhotné ženy. Z domu se ztratily mnohé z dvanácti tisíc knih a část cenného inventáře. Některé cennosti však nacisté vůbec neobjevili. Původní majitele pak vila opět přivítala až v červnu 1945.

V roce 1947 se právě sem prezident uchýlil do ústraní poté, co ho zřejmě postihla mozková mrtvice. A v jihočeské vile pak strávil i poslední měsíce svého života. Do Sezimova Ústí odjel krátce po komunistickém puči v roce 1948, do Prahy se pak vrátil už jen párkrát.

Edvard a Hana strávili v Sezimově Ústí své poslední společné léto, hlídaní a sledovaní desítkami tajných policistů. Za Benešovými sem přijížděly návštěvy z řad jejich příznivců, Edvardův zdravotní stav se však postupně horšil. V pátek 3. září 1948 bývalý československý prezident v Sezimově Ústí zemřel.

Beneš chtěl být pohřben v zahradě. Jeho tělo zde uložili 10. září 1948, hrobka byla dokončena v následujícím roce a Hana na ni nechala umístit bustu svého muže. Během jejího života byla hrobka volně přístupná a lidé tam nechávali mnoho vzkazů, které však vdova z bezpečnostních důvodů odstraňovala.

Hana Benešová po manželově smrti trávila v Sezimově Ústí období od Velikonoc do Dušiček a na jihu Čech slavila také Vánoce. Nadále vášnivě zahradničila, v parku byly i užitkové záhony. Zemřela 2. prosince 1974, v červnu 1975 pak byla urna s jejím popelem uložena do hrobu Edvarda Beneše. V té době se také přístup veřejnosti k hrobce uzavřel až do roku 1990.

Ačkoliv byla v poslední vůli paní Hany vila odkázána dnešnímu Husitskému muzeu v Táboře, s pomocí právní kličky komunisté převedli dům do majetku státu - konkrétně Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Rodinná vila byla ve druhé polovině 70. let adaptována na "vládní rezidenci", bohužel necitlivě. Prejzová střecha byla vyměněna za plechovou, z původního zařízení zbyla jen kachlová kamna v někdejší Benešově pracovně, pár vestavěných skříní a schodiště z vestibulu. Na zahradě pak vyrostl vyhřívaný bazén, šatny a řada nevhodných, až nevkusných prvků.

V roce 2000 se vila Edvarda a Hany Benešových stala kulturní památkou, o několik let později prošla náročnou obnovou dle dobové fotodokumentace. V současnosti stále slouží jako reprezentační budova šéfa vlády, zároveň je však přístupná návštěvníkům.

A v parku, který byl pro původní majitele tak důležitý, je muzejní expozice věnovaná druhému československému prezidentovi.

Zdroje:
Vlastní, vláda.cz, mzv.cz, Petr Zídek - Hana Benešová, https://lam.litomysl.cz, Husitské muzeum Tábor