Evropský chemický průmysl prochází otřesem, jaký nepamatuje. Nadnárodní koncerny jeden po druhém přehodnocují svou budoucnost na starém kontinentu – a podle všeho to nevypadá dobře. Zatímco v Asii rostou moderní provozy jako houby po dešti, Evropa se dusí pod tíhou drahých energií, přísné legislativy a stárnoucí infrastruktury.

Když levnější znamená lepší

Na seznamu firem, které zvažují úplný ústup z Evropy, se začínají objevovat jména, která v oboru něco znamenají. Saúdskoarabský gigant Sabic, evropské divize ročně generující výnosy přes tři miliardy dolarů, momentálně s poradci zvažuje prodej. A není sám. Přehodnocení strategie v regionu připouštějí i Shell, BP, LyondellBasell nebo Dow.

„Evropské provozy jsou často zastaralé, neefektivní a provozně drahé. V kontrastu s tím vidíme příliv investic do moderních kapacit v Číně nebo na Blízkém východě,“ komentuje vývoj analytik Sebastian Bray z banky Berenberg.

Zatímco v Asii rostou kapacity, v Evropě se zavírají. Podle Evropské rady chemického průmyslu bylo od roku 2022 odstaveno přes 11 milionů tun chemické výroby. A další provozy mohou následovat.

Plyn dražší než zlato?

Jedním z hlavních viníků je dramatický růst cen energií. Cena zemního plynu v Evropě je i nadále několikanásobně vyšší než v USA – v některých případech až pětkrát. To dává konkurenci mimo Evropu jasnou výhodu.

Nad situací kroutí hlavou i britský miliardář Jim Ratcliffe, šéf skupiny Ineos. Dlouhodobě varuje před kolapsem chemického sektoru ve Velké Británii a apeluje na vládu, aby přehodnotila daňovou politiku a začala jednat.

„Firmy nejsou charita. Počítají, co se jim vyplatí. A Evropa jim přestává dávat smysl,“ shrnuje realitu Alasdair Nisbet z poradenské firmy Natrium Capital.

Milion lidí ve hře

Chemický průmysl přitom v Evropě není žádná okrajová záležitost. Tvoří až sedm procent celkové průmyslové produkce a přímo zaměstnává přes 1,2 milionu lidí. Nepřímo jsou na něj navázány další statisíce pracovních míst.

Odchod velkých hráčů by tak mohl způsobit nejen ekonomické škody, ale i politickou a sociální destabilizaci. Evropská unie se tak ocitá na křižovatce – buď začne jednat, nebo se chemie přesune tam, kde je výroba jednodušší, levnější a výhodnější.

A jak to celé dopadne? To ukáží nejbližší měsíce. Každopádně platí: pokud Evropa nezačne jednat, její chemický průmysl může skončit v historických učebnicích.