Ludvík Otčenášek, Čech v americké síni kosmické slávy

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Síň slávy Muzea historie kosmonautiky v Novém Mexiku představuje návštěvníkům řadu slavných osobností dobývání vesmíru. Mezi jmény jako Galileo, Kepler, Aldrin, Gagarin, von Braun a dalšími najdeme i jedno české: Ludvík Otčenášek.  

Ludvík Očenášek

Ludvík Očenášek,zdroj: Profimedia.cz

V USA v tom mají jasno; nápis v Síni slávy Ludvíka Otčenáška představuje těmito slovy: "Český raketový a letecký průkopník". A následuje stručný životopis vrcholící nedělí 2. března 1930, kdy vypustil u Prahy několik raket vlastní konstrukce. "Nebýt nacistické okupace Československa roku 1939, Otčenáškův výzkum by nepochybně přinesl i další výsledky". Což je tvrzení, díky němuž stojí se na životní příběh tohoto muže podívat podrobněji.

Touha létat

Ludvík Otčenášek se narodil 4. srpna 1872 v obci Kříše na Rokycansku. Krátce na to se rodina přestěhovala do Berku u Dolní Bělé, kde jeho otec pracoval jako správce dolu na vitriolové břidlice. Po jeho smrti se rodina odstěhovala do Prahy a tam Ludvík roku 1888 nastoupil do učení u firmy Houdek a Hevert, která vyráběla mechanické a fyzikální přístroje. Později vystudoval průmyslovou školu a získal zaměstnání na patentovém úřadě behem něhož navštěvoval přednášky na technice.

Když mu bylo 22 let, otevřel si v Praze malou elektromechanickou dílnu, která se postupem času rozrostla ve skutečnou továrnu. Roku 1898 se oženil, v manželství se narodily tři děti. I navzdory povinnostem podnikatele a otce rodiny ale zůstaly vynálezy na prvním místě.

Ludvík Otčenášek už měl za sebou úspěšné konstrukce velocipédu a motocyklu, jejichž výroba a prodej představovaly hlavní zdroj příjmů jeho podniku. Ze všeho nejvíc jej ale přitahovalo nebe. Roku 1905 sám navrhl a zkonstruoval rotační letecký motor podobný tehdy slavným francouzským výrobkům značky Gnome.

První prototyp se sice při testování roztrhl, už následujícího roku ale vylepšený model pracoval dobře. A protože motor bez letadla je k ničemu, v roce 1910 jej vestavěl do jednoplošníku vlastní konstrukce. S rozpětím křídel 12 metrů bylo největším letadlem té doby v Rakousko – ­Uhersku.

O úspěšnosti tohoto stroje vypovídají různé zdroje odlišně. Podle některých se letadlo nešťastnou náhodou rozbilo dřív než jej bylo možné vyzkoušet (údajně při tajném pokusu jakéhosi mechanika o vzlet).

Důvěryhodný web Muzea kosmické historie v Novém Mexiku ale tvrdí něco úplně jiného: 30. listopadu 1910 se Otčenášek odlepil od země a udělal asi 30 metrů dlouhý skok vzduchem. Na tehdejší dobu to vůbec nebyl špatný výkon ­ připomeňme, že první český letec Jan Kašpar poprvé vzlétl v dubnu téhož roku na sériově vyráběném francouzském letadle firmy Blériot.

Otčenáškův motor pak měl získat významný český aviatik Eugen Čihák, bratranec Jana Kašpara. O to podivnější je, že mnoho publikací zabývajících se českou leteckou historií Otčenáška pomíjí. Spolehlivé údaje o tom, proč konstruktér ve svém aviatickém snažení nepokračoval, ale chybí.

Vzdušné torpédo

Pak přišla první světová válka a Ludvík Otčenášek byl odveden ­ ovšem k rentgenu v pražské vojenské nemocnici, což mu umožnilo nerušeně se věnovat rozbíjení monarchie. Zapojil se do odboje usilujícího o vytvoření samostatného československého státu způsobem hodným Jameee Bonda: tvrdil, že objevil tajnou telefonní linku spojující Vídeň s Berlínem a podařilo se mu na ni napojit. Získané informace pak prý poskytoval Masarykově odbojové organizaci Mafia.

Vlastenec a horlivý sokol Otčenášek chtěl také přispět k porážce habsburské monarchie svými vynálezy. Navrhl "vzdušné torpédo" (ve skutečnosti jakýsi minomet), jehož plány tajně poslal zahraničnímu odboji. Princip spočíval v tom, že místo vkládání projektilu do hlavně (jako u běžného minometu) byla nálož upevněná na vrcholu trubky, která se nasouvala na tyč.

Šlo tedy o vlastně jakési dělo obrácené na ruby, kde "hlaveň" odlétala i s projektilem ­ což k činnosti a přesnosti střelby nejspíš moc nepřispělo, přestože střela byla vybavena rozměrnými křídly. Díky přímluvě profesora Masaryka údajně měly dohodové mocnosti Otčenáškovo vzdušné torpédo opravdu vyrábět a od roku 1915 jím ničit protivníka na všech frontách, zatímco Rakušanům a Němcům se jej ani do konce války nepodařilo napodobit…

Tak to aspoň tvrdila Otčenáškem podepsaná brožura "Před deseti lety ­ na pomoc Dohodě", kterou je ovšem třeba brát se značnou rezervou. Seriózní historie o podílu vzdušného torpéda na porážce Centrálních mocností mlčí, jisté je jen to, že po válce byl vyznamenán "Československu revoluční medailí".

Po první světové válce se letadla stala samozřejmostí a průkopníky Otčenáškova typu to táhlo dál. Na obzoru už byla další hranice: vesmír. Osamělého ruského průkopníka Konstantina Ciolkovského sice v té době nikdo neznal, evropští a američtí raketoví konstruktéři měli širokou publicitu.

Tak se Ludvík Otčenášek dověděl o Hermannu Oberthovi, který v Německu stavěl (ale nakonec nedostavěl) velkou raketu pro premiéru Langova filmu Žena na Měsíci i o Američanovi Robertu Goddardovi úspěšně experimentujícím s raketovým motorem na kapalná paliva. Nemohl si nevšimnout ani Maxe Valiera, který v Německu testoval raketami poháněné automobily a zahynul roku 1930 při výbuchu spalovací komory svého kapalinového motoru. Ludvík Otčenášek se rozhodl k nim přidat ­ a jeho jméno mezi jejich jmény v Síni slávy svědčí o tom, že s úspěchem.

Z Bílé Hory až na Měsíc

S cílevědomým výzkumem raketového pohonu začal Ludvík Otčenášek roku 1928. V Praze na Vltavě (podle jiných zdrojů na Berounce) zkoušel raketovými motory poháněná plavidla a usiloval o sestrojení raket, které by sloužily pro rychlou mezikontinentální dopravu poštovních zásilek. Navrhoval také reaktivní střely a sondážní rakety, které by startovaly z letadel.

Na stejném principu se dnes do vesmíru vypouštějí satelity pomocí nosičů Pegasus. Roku 1929 se Otčenášek osobně setkal s Hermannem Oberthem, který je společně s Rusem Ciolkovským a Američanem Goddardem považován za zakladatele kosmonautiky.

Vyvrcholením Otčenáškovy kariéry raketového konstruktéra se stal 2. březen 1930, kdy v pražské Bílé hoře veřejně vypustil 8 raket dlouhých asi půl metru a poháněných střelným prachem. Použil k tomu zvláštní startovací rampu vlastní konstrukce, která odstraňovala potíže se stabilizací v první fázi letu. Jedna z raket byla dvoustupňová, dosáhla výšky asi 1,5 kilometru a přistála na padáku.

Na tehdejší dobu šlo o slušný úspěch slušný úspěch. Starty raket na Bílé Hoře neušly pozornosti tisku ­ a některé zahraniční časopisy v silvestrovských číslech pak zveřejnily zprávu o tom, že český vynálezce se chystá letět na Měsíc v devítimístné raketě. Ohlas byl nečekaný: do Prahy chodily stovky dopisů z celého světa, v nichž se hlásí zájemci o let.

"Měřím 5 stop a 4 palce, vážím 138 liber, jsem blondýnka, umím polsky a anglicky. Pracuji jako ošetřovatelka, je mi dvacet a chci s vámi letět na Měsíc…," napsala vynálezci například jakási Sally G. z Pennsylvánie. Právě tento mezinárodní ohlas způsobil, že se Otčenáškovo jméno ocitlo v Síň slávy Muzea historie kosmonautiky v Novém Mexiku.

Podle některých zdrojů pak Otčenášek uskutečnil další úspěšné starty raket ještě roku 1938 ­ to už pracoval tajně v opuštěných lomech jižně od Prahy, aby na sebe neupozornil nacisty. Podařilo se mu přitom dosáhnout výšky až 2,5 kilometru.

Stále ještě však šlo o malé primitivní rakety poháněné střelným prachem, zatímco ve stejné době v Německu početné týmy odborníků placené armádou stavěly téměř šestimetrovou raketu A5 s motorem na kapalné palivo a dostupem 12 kilometrů. V izolaci působící konstruktér bez přísunu státních peněz neměl šanci udržet krok s technickým vývojem.

Ludvík Otčenášek ale neskládal zbraně ­ doslova. Ještě ve svých 73 letech bojoval na barikádách a byl těžce raněn. Po uzdravení se dál věnoval vynalézání, jako bývalý továrník a „vykořisťovatel“ ale neunikl problémům s komunistickým režimem. Zemřel 10. srpna 1949. Nakonec se však do vesmíru přece jen dostal: od srpna 2000 jeho jméno nese planetka s katalogovým číslem 61404.

vice-ekonomicky-denik

Tagy: domácí Češi v zahraničí celebrity a slavní dobývání vesmíru dějiny a fakta

Zdroje: Ekonomický deník