Stalo se z toho dokola omílané klišé: česká společnost je rozdělená. Natolik rozdělená, že příkopy, které jsou v ní vykopány, jsou tak hluboké, že je chce zasypávat kdekdo. V rozhovoru pro iDNES.cz se k tomu přihlásil i nově jmenovaný premiér Andrej Babiš.

Polarizovat a polarizovat...

Společnost je podle Babiše polarizovaná. Šéf ANO přiznává, že ji polarizuje i on sám, a chce udělat maximum pro to, aby ji nepolarizoval. Naproti tomu prezident Miloš Zeman podle něj společnost polarizuje, ale nedělal nic pro to, aby nepolarizoval. Babiš dokonce říká, že si v tom hlava státu možná libuje. Prý se to prezidentovi líbí. Kdežto Babišovi se to nelíbí a chce přesvědčit lidi, kteří ho nenávidí, že se mýlí. Předně emoce, láska či nenávist nejsou ničím racionálním, v čem by člověk měl či neměl mít pravdu, nebo v čem by se mohl mýlit.

Takové city a pocity buď jsou, nebo nejsou. Rozmlouvat je někomu, nebo se je naopak snažit druhým vsugerovat, nemá valný smysl. Leckdo může potvrdit, že takové úsilí má často právě opačný efekt. Premiér Babiš není jediný, kdo se nově snaží pracovat na tom, aby se společnost sjednotila a dal se průchod jednotě a svornosti. O svého druhu sjednocení společnosti usiluje i prezidentský kandidát a bývalý předseda vlády Mirek Topolánek.

Je to dobře patrné na jeho vyjádření k víkendové účasti prezidenta Miloše Zemana na celostátní konferenci Okamurovy Svobody a přímé demokracie. Bývalý předseda občanských demokratů by rád dostal pod jednu střechu jak voliče SPD, tak ty, kteří mají s touto stranou zásadní problém.

Společnost sjednocená láskou 

Topolánek tak ve snaze čerpat voliče z obou břehů tzv. rozdělené společnosti zaujal obojaký postoj, kdy sice respektuje volební výsledek SPD, ale na její sjezd by nejel, protože se mu nelíbí, jak se chová k minoritám, nebo to, že schvaluje výhrůžky malým dětem. Naráží tak na situaci s fotografií žáků první třídy na základní škole v Teplicích, která vyvolala nenávistné reakce na sociálních sítích.

Bývalý premiér se snaží oddělit voliče Svobody a přímé demokracie a samotného Tomia Okamuru. O hlasy voličů SPD se ucházet chce, o hlas jejího předsedy ne. Topolánek tvrdí, že strana svým voličům, kteří mají pocit, že na ně politici kašlou, a mají různé obavy, podbízivě předkládá černobílá řešení. Bývalý šéf ODS poukazuje na to, že je mimo jiné trápí nízké důchody a mají pocit, že se o ně nikdo nestará.

Je zřejmé, že Topolánek to hraje na obě strany: rád by oslovil jak voliče, kteří v minulé volbě volili Karla Schwarzenberga, tak Miloše Zemana. Někdejší předseda vlády sice svým přístupem chce zasypávat příkopy ve společnosti, ale je z toho cítit podobná účelovost, jako v případě Andreje Babiše.

Ten ostatně na rovinu říká, o co mu jde: chtěl by, aby ho lidé měli rádi a přestali ho nenávidět. Překonání společenské polarizace pro něj neznamená nic jiného než usvědčit ty, kteří ho nemají rádi, že se mýlí. Ve skutečnosti tak chce společnost sjednotit v tom, aby měla ráda svého pana premiéra. Společnost sjednocená láskou, dalo by se říct. 

Topolánek zase moc dobře ví, že do druhého kola prezidentské volby postoupí jen tehdy, když se mu podaří získat voliče, kteří aktuálně uvažují o volbě Miloše Zemana i Jiřího Drahoše. Proto se tváří jako moderní, liberálně smýšlející a menšinám nakloněný demokrat a zároveň brojí proti islámu a ohání se heslem "Evropa musí chránit svoje hranice". 

Nulová tolerance a polarizace společnosti 

Přitom to byla ODS pod Topolánkovým vedením, která v roce 2002 vyhlásila vládě Vladimíra Špidly politiku "nulové tolerance", a tím do české politiky vnesla nebývalou polarizaci, která se pak promítla i do vyhrocené předvolební atmosféry v roce 2006, kdy proti sobě stanul Mirek Topolánek a Jiří Paroubek. Polarizace se tak ze sněmovních lavic přenesla i do společnosti.

To neznamená, že někdejší premiér může za současné společenské klima. Ale pokud dnes říká, že chce "bránit svobodu, demokracii, lidská práva a spojovat lidi dohromady," jak uvedl na své tiskové konferenci k zahraniční politice, je třeba si připomínat i chvíle, kdy to byl právě on, kdo rozděloval, a málo jich opravdu nebylo.

Svědčí o tom i to, že samotná postava Mirka Topolánka vzbuzuje silné emoce a kontroverze, což pro účely prezidentské kampaně nemusí být nutně špatně. Ale jedna věc je jasná: ačkoli se bývalý premiér snaží zaujímat postoje, ve kterých si každý najde to své, společnost štěpí.  

Klíčem k odstraňování hlubokých prasklin, které se v ní vytvořily, je rozeznat jejich charakter a pochopit, z čeho pramení. O rozdělené společnosti hovoří také další prezidentský kandidát Marek Hilšer, který v rozhovoru pro Tiscali.cz popsal dva její zdroje. Na jedné straně zmiňuje 90. léta, divokou privatizaci a politiku prvního desetiletí s jejími kmotry. To vše podle něho v lidech vyvolalo zklamání polistopadových nadějí a nedůvěru v systém a nastolení spravedlnosti. 

Další věc, která společnost podle Hilšera rozděluje, je nálepkování: "Když někoho označíte parazitem nebo Moravákem, Pražákem, Řepákem, Židem, cikánem, to dělají politici, kteří chtějí někoho rozeštvat. To jsou věci, jež využívají lidé, kteří chtějí ve společnosti vzbudit kontroverzi, nenávist k jiné skupině," říká prezidentský kandidát.

Hromosvod obav a naštvání 

Hilšer se domnívá, že zakopat příkopy ve společnosti a spojit nesmiřitelné tábory může jen někdo, kdo s nimi není propojen. Za svoji výhodu tak považuje, že je z generace, která vyrostla už po roce 1989 a netáhne si za sebou to, co společnost rozděluje. Problém je, že kvůli emocím a nálepkám, kterých je veřejný prostor plný, vůbec nezáleží na tom, s čím je člověk reálně spojený. Realita se dá libovolně upravovat a vytvořený obraz žije vlastním životem.

Co nyní říká Andrej Babiš nebo Mirek Topolánek, není podstatné. V jejich politickém působení je schopnost rozdělovat a štěpit už dávno zabudovaná, a kdyby v něm nebyla, ani jeden z nich by za sebou v politice neměl takové úspěchy, jakých dosáhl. Jen pro připomenutí: Mirek Topolánek s ODS v roce 2006 získal více než 35 procent ve volbách, Andrej Babiš letos jen necelých 30.

České společnosti by tak nepomohl ani pomyslný s ničím nespojený Marťan, o kterém mluví Marek Hilšer. Pokud by chtěl totiž oslovit voliče a stát se politicky relevantním, stejně by musel alespoň zčásti uchopit brázdy, které jsou v české veřejnosti vyryté, a emoce na ně navázané.

Do určité míry je to i správné. Politika je zkrátka založená na tom, že se v ní střetávají protipóly a opačné názory, ale nesmí to jít až na doraz, neměla by se z toho vytratit věcnost, převážit štvavost a vytváření konstruktů, které pak slouží jako hromosvod obav a naštvání. A také by neměla dominovat politika, která zklamané a frustrované občany vytváří jak na běžícím pásu.

Co s tím dělat teď, kdy sice o rozdělené společnosti všichni mluví, ale stejně nakonec končí nalepení u jedné či druhé hrany rozšklebené praskliny? Drobnost, kterou mohou učinit politici, každý, kdo je veřejně činný, i jednotliví občané, je ubrat emoce. Opravdu patří do politiky a veřejného prostoru takové city, jako je láska a nenávist? Neměl by se každý zamyslet nad tím, zda takové emoce cítí, případně je vyvolává, a snažit se je trochu mírnit? Spoléhat se na to, že přiletí Marťan nebo přijde někdo, koho budou mít všichni rádi, asi nejde.