Byla to velká rána pověstem o neohrožených kurdských válečnících. Irácké armádě trvalo pouhých několik hodin, než 16. října obsadila před třemi lety na samozvaném Islámském státu (IS) tvrdě vybojované město Kirkúk a s ním klíčová ropná pole. V dalších dnech pak postupující Iráčané snadno obsadili další Kurdy držená území mimo autonomní oblast Irácký Kurdistán, celkem asi 36 tisíc čtverečních kilometrů od syrské až po íránskou hranici.

Poslední kurdské bašty v provincii Kirkúk přešly po menších střetech do rukou bagdádské vlády v pátek, když irácké síly ovládly strategické městečko Altun Kupri a zastavily se pouhých padesát kilometrů od hlavního města kurdské autonomie Erbíl.

Předpoklad nezávislosti

Rychlé zhroucení obrany na územích, jež si iráčtí Kurdové dlouho nárokovali a díky slabosti centrální vlády také několik let kontrolovali, bude mít nedozírné následky na jejich národní aspirace. Nejde zdaleka jen o ránu prestiži pešmergů, kteří se povětšinou stáhli bez boje nebo po slabém odporu.

Udržení Kirkúku, považovaného za historické hlavní město iráckých Kurdů, bylo kvůli ropným polím základním ekonomickým předpokladem nezávislosti. Irácký Kurdistán s ním přišel o zhruba půl milionu barelů ropy denně a odhadovanou polovinu všech příjmů do státního rozpočtu, který už předtím rychle vysychal kvůli nízkým cenám ropy - a po zmíněném referendu ho dále přiškrtily irácké sankce.

Ben Van Heuvelen, šéfredaktor magazínu Iraq Oil Report, považuje ztrátu Kirkúku za "zničující pro kurdskou ekonomiku". "Podrývá to schopnost (Kurdistánu, pozn. red.) fungovat jako nezávislý stát," domnívá se Van Heuvelen.

Nedá se přitom vyloučit, že brzy může být ještě hůř. Turecko a Írán dlouho hrozí zavedením hospodářské blokády, jejich armády jsou navíc spolu s tou iráckou připraveny na hranicích autonomní oblasti.

Současná nezáviděníhodná situace iráckých Kurdů, tolik odlišná od stavu ještě před několika měsíci, má svůj původ ve vyhlášení referenda o nezávislosti, jež se navzdory usilovné snaze mezinárodního společenství uskutečnilo 25. září a v němž se bezmála 93 procent hlasujících vyslovilo pro vznik nezávislého státu.

Přílišná důvěra v americký vděk

Masúd Barzání, prezident kurdské autonomie, trváním na plebiscitu evidentně podcenil odhodlanost iráckého premiéra Hajdara Abádího a zároveň přecenil míru americké vděčnosti za boj proti IS. Jako by zapomněl, že má Abádí před volbami a nemůže si tedy dovolit nečinně přihlížet tomu, jak si autonomní oblast jeho státu nárokuje mimo vlastní území ještě rozsáhlá, na ropu bohatá teritoria, která se měla prostřednictvím referenda rovněž odtrhnout.

Jako by Barzání neviděl, že na rozdíl od situace před třemi lety má irácká armáda téměř volné ruce po vytlačení islamistů z Mosulu a že je díky americkým zbraním a přítomnosti šíitských milic v o poznání lepší kondici. A jako by neslyšel varování ze strany nejbližších spojenců včetně Američanů, že nemohou počítat s podporou samostatnosti.

Irácký premiér by přitom bez amerického posvěcení bezpochyby nezahájil "bezpečnostní operaci federální vlády", jak ozbrojený zásah v Kurdy ovládaných oblastech oficiálně nazývá.

Vnitřní signály

Kromě vnějších okolností ignoroval kurdský prezident Barzání a jeho vládnoucí klan i nepříznivé signály zevnitř samotné autonomie. S vyhlášením referenda ostře nesouhlasili představitelé ostatních národnostních a náboženských skupin, které na obsazených území tvořily významnou část obyvatelstva. Nešlo jen o z podstaty věci nepřátelsky naladěné Araby; vyhlídka stát se součástí nezávislého Iráckého Kurdistánu se nezamlouvala ani početným Turkmenům a jezídům, zažívajícím pocit diskriminace a upozadění.

Následkem toho pomáhali Sindžár "osvobodit" příslušníci jezídských milic a Turkmeni zase postup irácké armády mohutně oslavili v ulicích Kirkúku. Dá se očekávat, že jejich podíl na vládě v obou městech nyní významně vzroste.

Míra vnitřní nejednoty se však ze všeho nejvíc projevila na sporech mezi Kurdy samotnými. Vyhlášení a následné uskutečnění referenda fakticky protlačila jedna ze dvou hlavních politických frakcí v Iráckém Kurdistánu, Kurdská demokratická strana (KDP), navázaná na rodinný klan Barzáníů, k němuž kromě prezidenta náleží třeba premiér Nechirvan.

Historičtí protivníci

Konkurenční rodinou Talabání ovládaná Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK) referendum schválila více než vlažně. A právě na ni navázané jednotky pešmergů minulý týden bez boje vyklidily město Kirkúk a nejdůležitější ropná pole - podle Barzáníů po tajné dohodě s íránským generálem Kásimem Sulejmáním.

Od té doby KDP obviňuje svoje historické protivníky ze zrady a spolčení s nepřátelskou iráckou vládou za účelem převzetí moci v autonomní oblasti. PUK naopak už dlouho obviňuje prezidenta Barzáního a jeho stranu z autokratických praktik.

Nedá se vyloučit, že vedení PUK skutečně uzavřelo s iráckou vládu dohodu na rozdělení moci. Mělo by k tomu ostatně ideálního prostředníka v osobě prezidenta Iráku Fuáda Masúma, zakládajícího člena Vlastenecké unie a důvěrníka nedávno zesnulého vůdce klanu Džalála Talabáního.

Masúm, ač sám Kurd, je striktním zastáncem jednoty Iráku a podporuje odvetné kroky za referendum premiéra Abádího. Případná dohoda by zřejmě spočívala v nahrazení pozic Kurdské demokratické strany v samosprávě lidmi z PUK za asistence federální vojska, které by se zaštítilo obnovením "ústavního pořádku" na území autonomní oblasti. V takovém případě by se dokonce mohla zopakovat občanská válka v Kurdistánu mezi PUK a KDP z let 1994 až 1997.

V případě dosažení dohody mezi oběma klany a potažmo jejich stranami by oproti tomu mohli Kurdové klást postupujícím iráckým jednotkám tvrdý odpor a do občanské války by se znovu ponořil Irák jako takový. Těžko však předpokládat, že by byl premiér Abádí ochotný pustit se do tak velkého rizika, aniž by měl předtím přinejmenším vyjednanou podporu Turecka a Íránu a aniž by dostal od Američanů zelenou.

Spojené státy v tuto chvíli pokouší vyřešit konflikt hlavně diplomatickou cestou a touhou po vyjednávání se zaklíná jak irácký premiér, tak kurdský prezident. Je ale zjevné, že výsledkem žádného jednání nemůže být v tuto chvíli skutečně nezávislý Irácký Kurdistán, jehož politickou životnost podkopalo nešťastné referendum a jehož hospodářské předpoklady se zhroutily se ztrátou Kirkúku. Překreslování postkoloniální mapy Blízkého východu se tak na nějakou dobu spíše odkládá.