"Už dlouho se domnívám, že vláda v Bagdádu nemá zájem o to mít s námi skutečné a smysluplné partnerství. Proto jsem dospěl k rozhodnutí, že je nutné uspořádat referendum a nechat rozhodnutí na našich občanech. Nechceme být v podřízeném postavení. Cílem referenda je zabránit mnohem většímu problému, zabránit krvavé válce a zhoršení bezpečnostní situace v celém regionu. Proto chceme mít referendum. Abychom zjistili, co náš lid opravdu chce."

Těmito slovy Masúd Barzání, prezident autonomní oblasti Irácký Kurdistán, v obsáhlém rozhovoru pro časopis Foreign Policy v červnu vysvětloval rozhodnutí uspořádat referendum o nezávislosti. Datum hlasování stanovil na 25. září o týden dříve ve stručné zprávě na Twitteru.

Od té doby prezident spolu s členy autonomní vlády ujišťuje vlastní obyvatele i mezinárodní společenství, že referendum skutečně proběhne - a že jeho výsledky budou závazné. Tedy že se nebude opakovat v kurdském veřejném mínění stále živá zkušenost z obdobného referenda z roku 2005, v němž se pro nezávislost vyslovilo na 99 procent voličů, aniž by to mělo reálné dopady.

"Referendum z roku 2005 bylo zorganizováno a propagováno ze strany občanské společnosti. To příští bude oficiální, zorganizované vládou a politickými stranami. Na rozdíl od předchozího hlasování bude závazné," vysvětloval prezident Barzání ve zmíněném rozhovoru.

Úřady tak třeba již zveřejnily přesnou podobu hlasovacího lístku, na němž je v arabštině, kurdštině, turečtině a asyrštině (tj. v jazyku místních křesťanů) zdánlivě jednoduchá otázka: "Chcete, aby z regionu Kurdistán a z kurdských oblasti pod správou tohoto regionu vznikl samostatný stát?ů

Pro větší přehlednost se odpověď "ano" nachází pod vlajkou Iráckého Kurdistánu, odpověď "ne" pak pod iráckou vlajkou.

"Nemáme v úmyslu vysmívat se našemu státu a odkládat referendum," prohlásil Barzání ještě začátkem srpna na shromáždění s islámskými učenci v hlavním městě autonomie Irbílu. Přestože přesvědčivost vlastních výroků vzápětí poněkud zpochybnil po rozhovoru s americkým ministrem zahraničí Rexem Tillersonem, kdy na vyhlášení referenda trval, avšak jeho odložení označil za možné v případě, že dostane "lepší alternativu".

Historický okamžik

Pokud se referendum koncem září opravdu uskuteční - a pokud se jeho s největší pravděpodobností pozitivní výsledek rozhodne kurdská vláda aplikovat a vyhlásí nezávislost - byl by to vpravdě historický okamžik z hlediska dlouholetých národnostních aspirací Kurdů, kteří byli po první světové válce rozhodnutím mocností rozděleni mezi čtyři státy - kromě Iráku jde o Turecko, Sýrii a Írán. A čtyřicetimilionová kurdská menšina od té doby neúspěšně usilovala o vytvoření vlastního státu.

Na jeden z těchto pokusů, Mahábádskou republiku vyhlášenou na území Íránu roku 1946, ostatně s hrdostí vzpomíná sám Barzání, jehož rodina se jejího budování účastnila.

"Pro nezávislý Kurdistán jsem se narodil. Ještě než jsem přišel na svět se moje rodina přesunula z Barzánu do oblasti Máhábád v Íránu, aby podpořila první republiku Kurdistán. Tam jsem se taky narodil. Do ozbrojeného boje jsem se zapojil, když mi bylo 16 let," řekl kurdský prezident časopisu Foreign Policy.

Nezávislá Mahábádská republika vydržela necelý rok a po ní následovalo desetiletí ozbrojených střetů mezi Kurdy a vládami v jednotlivých zemích. Iráčtí Kurdové obzvlášť trpěli pod nadvládou Saddáma Husajna, který se pokoušel odbojnou menšinu pacifikovat všemi prostředky - od masových deportací, přes vypalování kurdských vesnic, až po unášení, mučení a masové vraždění tisíců Kurdů. Mimo jiné prostřednictvím Husajnova oblíbeného sarinu a yperitu použitého v roce 1988 v Halabdže.

Teritoriální expanze

Teprve díky spojenecké invazi do Iráku o tři roky později vznikla autonomní oblast Irácký Kurdistán, chráněná proti Husajnovi bezletovou zónou. Z té se díky vlastnímu parlamentu, ozbrojeným silám a velkým zásobám ropy postupně stal polonezávislý územní celek, spojený s Irákem stále formálnějším svazkem zejména po americké invazi v roce 2004 a úplném rozkladu státních struktur v souvislosti se vzestupem tzv. Islámského státu.

Když v roce 2014 Irák své autonomní oblasti pozastavil vydání přidělených prostředků ze státního rozpočtu, Irácký Kurdistán jednoduše začal svou ropu prodávat sám - především do sousedního Turecka. Slabá irácká vláda navíc nedokázala Kurdistánu pomoci proti hrozbě Islámského státu, což dnes iráčtí Kurdové považují za jeden z rozhodujících argumentů pro nezávislost.

Je ovšem nutno dodat, že iráčtí Kurdové se nejen ubránili, ale války s IS dokázali využít pro teritoriální expanzi na území daleko mimo původní hranice svého regionu. I na nich by se nyní mělo rovněž konat referendum o nezávislosti.

Právě osud těchto oblastí, přesněji řečeno Machmúru, Chanakínu a především Kirkúku a Sindžáru, patří mezi největší kameny úrazu možné nezávislosti Kurdistánu. Třeba oblast okolo města Kirkúk je mimořádně bohatá na ropu a irácká vláda trvá na tom, že se musí vrátit pod jeho správu, kam de iure stále patří.

Co víc, na sporných územích žije velké množství Arabů, Turkmenů a Jezídů, kteří se bojí přílišné dominance většinových Kurdů v případném samostatném státu. Nejsou to obavy bezdůvodné - místní obyvatelé si od počátku stěžovali na agresivní kurdskou kolonizaci a na diskriminační praktiky. A například Jezídové z oblasti Sindžár vyčítají iráckým Kurdům to samé, co oni sami vyčítají vládě v Bagdádu: že nezasáhli proti jejich vyvražďování ze strany IS a pomoc jim poskytli teprve z druhé strany turečtí Kurdové z odbojové Kurdské strany pracujících (PKK), která má s iráckou kurdskou samosprávou víc než komplikované vztahy.

Vychytralí Turci

Odpor sousedů představuje další, ač dobře známou překážku na cestě k nezávislosti Iráckého Kurdistánu. Nejde přitom pouze přímo o Irák, jehož ozbrojené síly jsou stále příliš slabé na to, aby mohly pomýšlet na pacifikaci odbojného regionu; šíitská vláda má dostatek problémů obsadit sunnitské části země.

Větší hrozba přichází ze strany Turecka a Íránu, tedy dvou mocných států obávajících se národních aspirací vlastní početné kurdské menšiny. Turecko sice v posledních letech s Kurdistánem úzce spolupracovalo a nakupuje jeho ropu, prezident Recep Tayyip Erdoğan však dává hlasitě najevo, že samostatný kurdský stát nepřichází v úvahu.

"Co se týče referenda, považuji to za špatné rozhodnutí," prohlásil Erdoğan v rozhovoru pro stanici France24. "Sdělili jsme tento názor regionální vládě na severu Iráku, protože si myslíme, že toho bude litovat. Barzání a jeho vláda v tuto chvíli nejsou připraveni."

Ostřejší prohlášení padají od dalších tureckých politiků. Ministr zahraničí Mevlüt Cavusoglu varoval, že by kurdské referendum mohlo vést k "občanské válce" a Devlet Bahçeli, předseda Nacionálně činné strany (MHP), rovnou pohrozil válečným konfliktem.

Raději zemřít hlady

Vidina kurdského státu vedla k návštěvě šéfa íránských ozbrojených sil v jinak nepříliš přátelsky naladěném Turecku, kde se obě strany shodly na ostrém nesouhlasu s takovým projektem. Na veřejnost po schůzce dokonce pronikly spekulace o možné společné vojenské intervenci obou zemí, ačkoli pravděpodobnější je neuznání vyhlášené nezávislosti a hospodářská blokáda Iráckého Kurdistánu, jehož ekonomika je už v současnosti kvůli nízkým cenám ropy v nezáviděníhodném stavu.

Je přitom otázkou, zdali by se Irácký Kurdistán mohl spoléhat na pomoc svých dosavadních spojenců, zejména Spojených států, které na jeho nezávislost pohlíží s obavami a snaží se od něj kurdskou vládu odradit. Naposledy to minulý týden potvrdil americký ministr obrany Jim Mattis během návštěvy regionu, když apeloval na odložení na září naplánovaného plebiscitu.

"Raději zemřeme hladem než abychom žili pod útlakem a okupací jiných. Pokud bude naše rozhodnutí schváleno v referendu a kvůli tomu se nás pokusí izolovat, tak ať naši lidé zemřou. Bude to skutečný 'úspěch' mezinárodní komunity, že se jim podařilo vyhladovět náš lid jenom proto, že projevil touhu určit vlastní budoucnost demokratickými prostředky," reagoval Masúd Barzání na pochybnosti o možné životnosti nového státního útvaru.

Referendum jako mocenský nástroj

V otázce referenda a případné nezávislosti ovšem ani sami Kurdové nejsou zdaleka tak jednotní, jak by se z prohlášení prezidenta a dalších členů vládnoucí Kurdské demokratické strany (KDP) mohlo zdát. Kategoricky proti je od počátku největší opoziční Hnutí pro změnu (Gorran), podle níž hlasování slouží pouze k odvedení pozornosti od autokratických praktik nejsilnější strany a k posílení jejího dominantního postavení na politické scéně.

KDP před dvěma lety vyloučila ministry za stranu Gorran z vlády, zablokovala parlament, který se od té doby nesešel, a prezident Barzání dávno přesluhuje svůj mandát; ten měl vypršet před čtyřmi lety.

"Vyhlášené referendum je stranická záležitost a neodráží zájmy všech Kurdů, protože nebylo schváleno legitimními národními institucemi," nechal se v srpnu slyšet Abdul Wáhid, šéf poslanců strany Gorran, s narážkou na ignorování parlamentu při rozhodovacím procesu.

Stejně kritická je několika set tisícová menšina Kurdů šíitského vyznání, která má tradičně blízko k Íránu, jejíž představitelé ohlásili, že budou zářijové hlasování blokovat.

Případný nezávislý Kurdistán je tedy vážně ohrožen vnějšími i vnitřními faktory a samotné brzké uskutečnění referenda může spustit těžko předvídatelnou lavinu událostí především ze strany sousedů autonomní oblasti. Jistě si to přes veškerá odvážná prohlášení uvědomuje i sám prezident Barzání a vládnoucí strana KDP. V příštích týdnech se uvidí, jestli skutečně budou ochotni riskovat a k referendu dojde - nebo jestli na poslední chvíli ohlásí změnu svých plánů a vyhoví tak nátlaku svých protivníků i spojenců.