Konec doby uhelné: Vítězové privatizace škemrají o pomoc

MAGAZÍN - Magazín autor: Vojtěch Ondráček

Po privatizaci černouhelných dolů ve střední Evropě si soukromé firmy mnuly ruce, jak dobře vydělaly. Dnes stejné firmy žádají po vládách finanční pomoc kvůli miliardovým ztrátám, hrozí zavíráním dolů a propouštěním horníků. Jenže státní peníze uvadající průmysl zachránit nemůžou, protože těžba černého uhlí je dosouzena k zániku. I ve střední Evropě, kde nevyhnutelnému konci ještě odolávají poslední mohykáni. 

Práce horníka bude brzy v Evropě minulostí (Ilustrační snímek)

Práce horníka bude brzy v Evropě minulostí (Ilustrační snímek),zdroj: ThinkStock

Privatizace těžební společnosti OKD je dnes notoricky známým příkladem, jak se soukromníci obohatili na úkor státu. Zfušovaný znalecký posudek ohodnotil pouze mateřskou loď a vynechal jejích 22 dceřiných společností. Výsledkem byla privatizační cena 4,1 miliardy korun, přitom jen roční zisk firmy byl tehdy kolem pěti miliard korun.

Oběti privatizace v roli záchranářů

Po zlatých časech ale přišel pád na dno a z okradeného státu se má stát zachránce černouhelného průmyslu. Jak jinak si vysvětlit žádost skupiny Ad Hoc Group, která vlastní většinu v dolech OKD, aby stát poskytl finanční záruky ve výši 15 až 19 miliard korun a navrch vyplatil 200 milionů eur (5,4 miliardy korun).

"Oni v zásadě chtějí neomezené záruky za všechny budoucí výdaje. Tahle nabídka se nám ne zcela líbila," reagoval zdrženlivě ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek.

Stát se dostává do pozice, kdy musí za firmu řešit dopady celosvětového poklesu cen černého uhlí. Poptávka po uhlí v Česku přitom stále ještě není úplně zoufalá.

Ještě větší energetickou závislost na uhlí mají v sousedním Polsku. Jenže i tam těžba extrémně ztrátová, takže se i v zemi závislé na černých kostkách stupňuje tlak na vládu, aby našla řešení. Mluví se hlavně o vytvoření zcela nové společnosti Polska Grupa Górnicza, která by převzala největší těžební společnost Kompania Weglowa, která jen za loňský rok vykázala ohromnou ztrátu 1 miliardy zlotých (více než 6 miliard korun).

Z horníku se stali pochodující zoufalci

Převzetí ztrátové společnosti podmiňuje vláda zrušením všech výhod, které horníci mají. "Musíme snížit všechny náklady, protože ceny uhlí o polovinu klesly," varoval polský ministr energetiky Krzysztof Tchórzewski. Jenže polští horníci s dalším utahováním opasků nesouhlasí a několikrát vyhlásili stávku.

Nelehká je také situace Rumunska, kde se dokonce místní horníci vydali na 320 kilometrů dlouhý "pochod zoufalství", který zakončili demonstrativně před vládní budovou v Bukurešti. Žádali záchranu společnosti Complexul Energetic Oltenia, která vytváří třetinu rumunské energetiky.

Vláda se ale nechce na záchraně uvadajícího sektoru podílet. Vyčítá společnostem, že do důlní těžby neinvestovaly přes dvacet let. Pravdou je, že sektor neviděl žádné investice od roku 2007. Od té doby klesla cena uhlí o 70 procent.

Nejdražší horníci jsou z Polska

Právě celosvětový propad cen uhlí je jednou z příčin, proč se ještě nedávno ziskový sektor potácí na hraně přežití. Propad cen způsobila globální konkurence, které středoevropští těžaři nedokázali čelit. 

"Většina dolů ve střední Evropě má vyšší náklady než doly jinde ve světě a ceny jsou opravdu velmi nízké. Požadují proto od vlád podporu, myslím ale, že pro vlády je něco takového stále těžší," vysvětluje David Price z konzultační společnosti IHS Energy.

Těžbu paradoxně prodražuje její historická tradice. Ve většině středoevropských dolů se těží už více než sto let. Tím, že těžba ve střední Evropě funguje dlouho, je nejrychleji a nejsnadněji dolovatelné uhlí dávno pryč.

Například všechny doly NWR provozují těžbu nejméně kilometr hluboko. Navíc těžební věže a používané technologie jsou zastaralé. Konkurovat novým povrchovým dolům jinde ve světě pak není možné. Zatímco polský horník vytěží za rok v průměru 700 tun uhlí, jeho americký protějšek zvládne kolem čtyř tisíc tun.

Dekarbonizace Evropy

Polská vláda pochopitelně nechce brát problémy s těžbou uhlí jen na svá bedra a žádá podporu ze strany Evropské komise. Pro začátek ve výši 2,3 miliardy zlotých (přes 14 miliard korun). Jenže unijní politika jde jednoznačně proti záchraně odvětví, které se podílí na emisích oxidu uhličitého.

Pařížský klimatický summit, který se konal loni v prosinci, si dal za cíl ukončit éru fosilních paliv. Navzdory polskému odporu mají vlády do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 40 procent. Zároveň by se obnovitelné zdroje měly podílet na energetice jednotlivých států minimálně z 27 procent. Varšava slavila alespoň dílčí úspěch, když se jí podařilo vyjednat delší lhůtu pro "dekarbonizaci".

Polsko jde proti ekologickému proudu, který je v EU dominantní. Jsou jedinou zemí, která buduje nové uhelné elektrárny s tím, že mají přednostně vykupovat polské černé uhlí. Sousední Německo se vydalo opačnou cestou. I když se těší větším zásobám černého uhlí, za dva roky tam skončí systém dotování jeho těžby a země bude pokračovat v rámci programu Energiewende v energetickém přechodu pouze na obnovitelné zdroje energie.

Směrem na západ se Evropa se "špinavým" průmyslem definitivně rozloučila. V Belgii ukončí svůj provoz poslední uhelná elektrárna do konce dubna. Portugalsko plánuje tento krok provést do roku 2020, Britové a Rakušané toho chtějí dosáhnout jen o pět let později.

Zmýlená neplatí

Donkichotská snaha Poláků jít proti evropské většině i vývoji světových cen černého uhlí nemá pražádnou šanci na úspěch. Česká vláda, která musí řešit podobnou krizi, má pouze tři možnosti.

Buď vstoupit do OKD v roli spolupodílníka a finančně vyrovnávat narůstající ztráty, nebo společnost znárodnit, jak doporučil prezident Miloš Zeman. V takovém případě bychom se dostali do stejné situace jako polská vlády, která představuje v podstatě táhlou finanční sebevraždu. Poslední možností je vyhlášení insolvence. Řízený bankrot se odhaduje na 33 miliard korun a je v podstatě nejlevnější variantou. Otázkou však je, kolik by pak stát stáli dlouhodobě nezaměstnaní horníci. 

Uhelná těžba v Evropě každopádně spěje ke svému konci, takže vláda musí hledat spíše dlouhodobé řešení místo situačního zalepování děr. V brzké době jí totiž může zaťukat na dveře také mostecký MUS. 

Tagy: Česko zahraničí Polsko domácí Rumunsko těžba uhlí

Zdroje: ČTK,Vlastní,Ekonomický deník,Politico