Velikonoční ohně jsou spjaty především s některými regiony Německa, Rakouska a Švýcarska, Nizozemskem a skandinávskými státy. Planou nejčastěji na Bílou sobotu. Někde je však zapalují o něco dříve nebo naopak až na Boží hod velikonoční.

V současnosti jsou ostatně tyto vatry především společenská akce. Jde o další z příležitostí potkat se se sousedy a pojíst i popít něco dobrého. Prostě tradiční akce v rámci komunit. Původ zvyku sahá až do předkřesťanských dob, kdy mělo zapálení vatry napomoci příchodu jara a ukončit nadvládu zimy a chladu.

Postupně se do velikonočních ohňů prolnulo i křesťanství. Mohutný oheň odkazoval ke konci temnoty, jež nastala po smrti Ježíše Krista na kříži, a světlu po jeho vzkříšení. Lidé v minulosti také popel z těchto vater rozptylovali po lukách a polích ve víře, že tím pojistí jejich úrodnost. V posledních letech se však proti vatrám zvedají i kritické hlasy ochránců přírody, kteří poukazují na to, že velké ohně představují nebezpečí pro různé druhy drobných zvířat.

Například ve Švédsku se pak k původu ohně váže jiný příběh. Tzv. påskbrasor měl zahánět zlé síly, včetně čarodějnic, které podle lidových mýtů na Zelený čtvrtek létaly na ďábelské reje na (neexistující) kopec Blåkulla a vracely se v noci z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Oheň je měl zastrašit; věřilo se totiž, že by mohly uškodit dobytku nebo ukrást děti.

„Čarodějnice“ mají ve švédských, ale i finských Velikonocích, kde ohně planou též, místo dodnes. Na Zelený čtvrtek se totiž děti v obou zemích oblékají do čarodějnických kostýmů a chodí koledovat do sousedství. Děti dospělým dávají vlastnoručně vyrobená přání a jiné drobnosti a za odměnu dostávají sladkosti.

Malé „čarodějnice“ při koledě ve švédském městě Motala | zdroj: Profimedia.cz

Velikonoční vatra však hoří třeba i v Chorvatsku. Říká se jí „vuzmenice“ a plane taktéž večer na Bílou sobotu. Lidé je zapalují pomocí kamenů a občas se soutěží o to, který oheň je ten nejlepší.