Takzvaných božích hrobů, výrazných stavbiček dle vzoru kaple v Jeruzalémě, u nás není zase tak málo, přesněji okolo třicítky. Zakončují křížové cesty, tvoří součást klášterních či chrámových areálů, někdy jsou samy poutním místem. Pozor, neplést s "loretami", které v naší krajině počaly vyrůstat přibližně ve stejnou dobu. Zatímco v nich najdeme "černou Pannu Marii loretánskou", boží hrob bývá prázdný, případně se sochou ležícího Krista.

Jak ho poznat? Jedná se o menší stavbu podkovovitého tvaru se slepými arkádami v zadní obloukovité části a otevřenou věžičkou nahoře. Interiér tvoří dvě oddělené místnosti, přičemž do samotného "hrobu" vstupujeme předsíňkou s názvem Andělská kaple. Zubořezový ornament znázorňuje závoru Kristova hrobu, lavice jsou místa odpočinku strážců, nechybí pečetě Piláta a velekněží, kříže, hvězdy a podobně.

Právě takovou výzdobu si mohou prohlédnout návštěvníci hlavního města, kde se jeden z božích hrobů nachází poblíž Petřínské rozhledny. Pochází z roku 1737 a zakončuje křížovou cestu. Specialitou je okno orientované tak, aby sluneční paprsek, procházející jím o Velikonocích ve tři hodiny odpoledne, dopadal přesně na oltářní kámen uprostřed kaple.

Stavitelé si "opsali" plány z Jeruzaléma

Boží hroby najdeme v evropských zemích především v oblastech s katolickým vyznáním. A jak stavitelé zajišťovali shodu s originálem? Donátor či jeho vyslanci se vydali do Jeruzaléma, kde skutečný Boží hrob pečlivě přeměřili a získané plány přivezli domů.

Ve Zhořelci u česko-německých hranic dodnes stojí výsledek pouti místního primátora, který se kvůli nařčení z kacířství vydal do Svaté země už roku 1465. U nás se stavební "boom" božích hrobů datuje cca do první poloviny 17. století. Mezi zmíněnou necelou třicítku patří třeba stavby v Brně, Olomouci, Horšovském Týně, Jiřetíně pod Jedlovou, Voticích či Drahorazi.

Dík novým archeologickým objevům předběhla slánský boží hrob, považovaný donedávna za nejstarší dochovaný, stavbička v moravském Mikulově. Dokladem je nalezený nápis na zdi, zařazující kapli do původního souboru Svatého Kopečku, a posunujícím tak dataci vzniku před rok 1644. Komplex vybudoval coby poděkování za překonání morové epidemie rádce čtyř habsburských panovníků, slavný "král Kroměříže" kardinál František z Ditrichštejna. K božímu hrobu se zvonicí a kostelíkem sv. Šebestiána si vystoupáte pěkných pár metrů nad město Mikulov.

Dobrá paměť okradených františkánů

V Čechách najdeme nejstarší dochovanou stavbu tohoto druhu na kopci Okrouhlíku nad středočeským městem Slaný. Tady byl iniciátorem purkrabí Českého království hrabě Bernard Ignác Jan z Martinic, přesněji řečeno jeho žena. Zbožná paní vyslala dva františkány zjistit přesné rozměry skutečného Božího hrobu. Zdařilo se, leč když se bratři vraceli z Jeruzaléma, byli přepadeni a oloupeni o vzácné nákresy. Naštěstí měli dobrou paměť, a tak se přece jen mohlo začít stavět.

Z vysvěcení na den sv. Vavřince roku 1665 se dochoval pěkný záznam z osobního deníku světitele, pražského arcibiskupa Arnošta kardinála z Harrachu: "Po osmé hodině jsme se vrátili do Slaného, kde jsem v kapli svatého hrobu za velikého utrpení posvětil oltář, neboť bylo nutné, abych vcházel vždy po kolenou, a do kaple se nevešlo víc než tři lidi. Nejnepříjemnější ale bylo, když jsme zapálili svíčky, protože jsem byl nucený hned vyjít kvůli kouři, pokud jsem nechtěl oslepnout. Kouř však brzo zmizel, a tak jsem stihl odsloužit ještě mši."

Boží hrob si prý hrabě Martinic mohl prohlížet až ze svého zámku ve Smečně. Na místě vznikl i příbytek pro poustevníka, majícího o kapli pečovat. Poustevna se však časem proměnila v myslivnu a zanikla.

Jan Putz z Adlerthurnu, donátor božího hrobu v Mimoni, odcestoval do Svaté země Léta Páně 1625. Pozdě zjistil, že jím získané plány nejsou zcela kompletní. Co naplat, musel si cestu zopakovat. Před svou smrtí se tak stavby nedočkal, a vytoužené přání vyplnil až jeho syn Jan František v roce 1668. O dvojité Putzově pouti dnes existují pochybnosti, ať se však jedná o barokní legendu či nikoliv, boží hrob stojí dodnes.

Znovuzrození Hořických pašijí a Velikonoční jízdy

Býval cílem nejednoho procesí i součástí tzv. pašijových her (z latinského passio = utrpení, hry o utrpení a smrti Ježíše Krista). Kulisy daly vzniknout Getsemanské zahradě, Pilátovu paláci i Golgotě, a samozřejmě samotnému hrobu. Na Bílou sobotu odsud vycházel slavnostní průvod za zvuků hudby, střelby z hmoždířů a slavnostního ohňostroje.

Z pašijových her musíme vzpomenout proslulých šumavských z Hořic. Autorem od roku 1816 hraného textu byl místní tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl. Původně se účinkovalo jen o postních nedělích a o Velikonocích. Když se sláva Hořických pašijí rozšířila až za hranice rakouských zemí, otevřeli si Hořičtí koncem 19. století vlastní divadlo, aby nemuseli hrát po hostinských sálech a bez řádných kostýmů. V prvních dvou letech zhlédlo představení neuvěřitelných osmdesát tisíc diváků! Byli mezi nimi členové císařské rodiny i významné osobnosti z řad církevních kruhů a šlechty.

"Cestami dlouhých karavan, které se v horkém písku boří, putujem zemí Kanaán, ke světlu, které v dálce hoří…," zpívali hořičtí poutníci v pašijovém prologu. Dozpívali za druhé světové války, zrušeni nacisty, i po krátké obnově v roce 1948. Z divadla se stal ovčín a sklad slámy, a roku 1966 jej spolu s poutním kostelíkem zlikvidovala nálož trhaviny. Slavné Hořické pašije vstaly z mrtvých až po sametové revoluci a dnes jsou jediným českým členem mezinárodní organizace Europassion.

Zato Velikonoční jízda, jinak též Jízda křižáků či Jízda kolem osení (lužickosrbsky Križerjo či Jutrowne jěchanje, v němčině Osterreiten nebo Kreuzreiten), téměř vymizela. Dnes ji můžeme spatřit ve slezském Lukavci či v Mikulášovicích na české straně Lužice. Na straně německé si tradici zachovalo hned několik vesnic jako např. Crostwitz (Chrósćicy), Panschwitz-Kuckau (Pančicy-Kukow), Nebelschütz (Njebjelčicy) a další, mj. i město Budyšín.

Jak jízdy vypadaly? Připomeňme si ty mikulášovické: Svátečně oblečení jezdci s typickými cylindry se po sváteční bohoslužbě shromáždili před kostelem v počtu několika desítek (šedesát i více). Po požehnání a předání korouhví se za zpěvu převážně náboženských písní vydali na cestu na slavnostně vystrojených koních. Zastavovalo se u kapliček a větších statků, vybrané peníze posloužily k dobročinným účelům.

Po zrušení nacisty roku 1938 se Velikonoční jezdci znovu sešli teprve v roce 2011, a to zásluhou místního učitele Romana Klingera, pravnuka posledního předsedy Spolku Velikonočních jezdců. Každoroční jízdy se v Mikulášovicích konají v neděli na Boží hod velikonoční. Přijeďte se podívat!