Každoročně si na Velikonoce znovu a znovu uvědomujeme, že vejce nejsou jen obyčejný produkt drůbeže, ale cosi zvláštního a mimořádného.

A nemusejí to být zrovna slavná luxusní Fabergého vejce v milionové hodnotě, která petrohradský klenotník vytvářel o Velikonocích pro ruskou carskou rodinu. První vejce objednal u Carla Petera Fabergého v roce 1885 car Alexandr III. pro svou ženu Marii Fjodorovnu k 20. výročí zasnoubení. Na Velikonoce jí pak rok co rok daroval další klenot z dílny petrohradského mistra. Pokračoval v tom jeho syn Mikuláš II., který ovšem vedle manželky obdarovával i matku. Této tradici učinila smutnou přítrž až Velká říjnová socialistická revoluce.

Dnes je velikonoční pomlázka samozřejmě mnohem méně luxusní - je třeba se spokojit s čokoládovými či nugátovými vejci. Přesto se ale stále největší oblibě těší ta – zdánlivě – obyčejná, natvrdo uvařená a obarvená. Proč to tak je?

Symbol života a zmrtvýchvstání

V našich zeměpisných šířkách je vejce jakožto skrytý zárodek nového života symbolem plodnosti a probouzející se jarní přírody.

Jak ale dokládají archeologické nálezy, tato představa byla rozšířena už v době kamenné. Na jihu Afriky o tom svědčí 60 tisíc let stará, dekorovaná pštrosí vejce, vítězství nad smrtí zase symbolizují zdobená vejce v sumerských a staroegyptských hrobkách. Barvená vejce se vyskytují i v jezídských a zoroastristických náboženských rituálech a motiv vejce najdeme i v řeckém dionýsovském kultu, ve staré Číně i v antickém Římě.

Významnou roli hraje vejce v katolické církvi. Jeho symbolika životadárné síly se hodila k velikonočnímu tajemství – k podobenství zmrtvýchvstání Ježíše Krista, stejně tak jako k neposkvrněnému početí a zrození spasitele, kdy život může vzniknout z Boží vůle, z vejce, tedy zdánlivě jakoby z ničeho. Vejce se stalo součástí velikonoční liturgie, ve 12. století bylo zavedeno žehnání vajec (benedictio ovorum), které znamenalo konec půstu.

Proč se barví vejce, proč jsou natvrdo a proč jsou tradičním darem?

Kvůli potenciálnímu skrytému životu byla vejce vnímána stejně jako maso, a proto se na ně vztahoval půst od Popeleční středy do Velikonoc. Ale co s vejci, která byla snesena v předvelikonočním období, a mohla by se tudíž zkazit? Uvařila se natvrdo, zakonzervovala, a podařilo se je tak uchovat v poživatelném stavu přes čtyřicetidenní půst. Na Velikonoce pak bylo natvrdo uvařených vajec habaděj. A aby se odlišila ta starší od čerstvějších, barvila se různými barvami. Šlo tedy původně o čistě praktické opatření, které nemělo s tajemnou barevnou symbolikou nic společného. Ta se objevila až později.

Ve středověku se někde odváděly desátky ve vejcích, přičemž postupem času se z „daňového“ vejce stalo vejce „darové“ – dávalo se chudým a potřebným. Později se obdarovávání rozšířilo na děti, příbuzné, přátele, partnery, sousedy a známé, potažmo koledníky, a zdobilo se ostošest.

Vejce se tak stala požehnáním, ba dokonce jakýmsi talismanem pro štěstí. Proto se také leckde ujala tradice ukrývání vajíček: podobně jako není snadné nalézt štěstí, muselo totéž platit i pro šťastná velikonoční vejce. Nejpozději od 17. století se pak tato tradice stala spíše dětskou zábavou.

Postupem času se konzumovatelná velikonoční vejce začala vyrábět z kdečeho: od cukru a perníku, přes marcipán a fondán, až po čokoládu a nugát.

Tajemno, překvapení a dar spojené s vajíčkem dokonce využili výrobci cukrovinek jako marketingový trik pro některé své produkty, konkrétně pro Kinder Surprise a jeho varianty. Je to vlastně jednoduché: Do trošky čokolády ve tvaru vejce se zabalí - většinou pitomá - hračka pro děti a drobotina je nadšením bez sebe. Rodiče a prarodiče už méně, protože potomstvo s tím zlobí po celý rok - i když zrovna nejsou Velikonoce.