Třeba to, že Karel Jaromír Erben (1811 – 1870) byl z dvojčat. Chlapci Jan a Karel se narodili 7. listopadu 1811 v Miletíně u Hořic v Podkrkonoší, bratr se však dožil pouhých dvou měsíců. Z devíti dětí manželů Erbenových, maminky Anny, "ženy tiché, útlé postavy, zádumčivé a jemného citu", a otce Jana, ševce a sadaře "vzrůstu malého, ducha bystrého, pilného čtenáře, muže poctivého a z míry dobrého", zůstal pouze Karel se sestrou Josefou. 

Erbena po celý život trápilo špatné zdraví, později i nevyléčená tuberkulóza. Navíc trpěl poruchou řeči, což mu však nebránilo být úspěšným žákem miletínské školy a studentem hradeckého gymnázia, kam se přes svou nemajetnost dostal dík učitelově přímluvě a finančnímu příspěvku pokrokového majitele panství. Na pražská studia filosofie a práv si pak přivydělával hodinami hry na klavír.

Bydlel po staroměstských podnájmech, psal první básně a přidával si vlasteneckého "Jaromíra" ke jménu. Navíc propadl kouzlu ochotnického divadla, jehož taje objevoval v Žebráku na Berounsku při prázdninových pobytech u kamaráda Havlíka. Tam vznikl jeho první a jediný divadelní kus, fraška Sládci, která měla premiéru právě v Žebráku.

Peněz příliš nebylo

Zdejším rodákem byl ovšem nejen přítel Havlík, ale také půvabná sedmnáctiletá ochotnice Barbora "Betynka" Mečířová (1818 - 1857), purkmistrova dcerka. Z ní se nakonec stala paní Erbenová, ovšem až po desetileté známosti.

Erben totiž sice roku 1837 úspěšně dokončil práva, byl však zatím jen neplaceným praktikantem při fiskálním úřadu. Přivydělával si opět vyučováním hudby. S Betynkou vešli ve svazek manželský teprve 11. května 1842 ve Zdicích u Berouna.

Novomanželé měli řadu společných zájmů, třeba poezii či lidovou slovesnost, i když mnohatýdenní Erbenovy cesty za sběrem materiálu Betynku příliš netěšily. Hned následujícího roku se totiž Karel stal spolupracovníkem Františka Palackého při Národním muzeu, posléze členem jazykové komise Matice české a překladatelem u zemské vlády. Inu, práce mnoho, financí málo.  

Naštěstí byl v roce 1851 ustanoven archivářem města Prahy se stabilní tisícovkou zlatých ročně. Rodina si oddechla a Erben měl více času na vlastní tvorbu. Roku 1853 dokončil Kytici z pověstí národních.

Smrt v rodině Erbenů

Po radostných dnech však přišly horší. Manželům obdařeným čtyřmi dětmi umřel syn Jaromír. Betynka onemocněla rakovinou, a 20. srpna 1857 opustila svět v petřínské nemocnici Milosrdných sester. Ze stárnoucího Erbena se stal vdovec se třemi nedospělými dcerami Blaženkou, Ladislavou a Bohunkou.

Chtě nechtě se musel poohlédnout po nové manželce, kterou se v roce 1859 stala přítelkyně Erbenovy sestřenice Žofie Mastná (1835 – 1905), dcera kupce z Lomnice nad Popelkou. Bohužel i jejich dva potomci záhy zemřeli, Žofie se tedy starala, a to vzorně, o tři děvčata z manželova prvního svazku. Svého slavného muže přežila o celých pětatřicet let.

Tvůrce Kytice, Českých pohádek, Písní národních, ale třeba i Autentického ukazatele ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy zdravím opravdu neoplýval, zvláště když se k pracovnímu vypětí přidal i smutek z rodinných úmrtí. Ke stále se vracející tuberkulóze přibyl zánět jater a 21. listopadu 1870 slavný básník zemřel.

Rozloučit se s ním přišly stovky obyčejných lidí i významné osobnosti jako pražský primátor Dittrich, František Palacký či F. L. Rieger. Poslední odpočinek našel Erben po boku své první ženy na Malostranském hřbitově, po jeho zrušení pak na Olšanech.

Na návštěvě v Erbenově rodišti

Pokud někdy navštívíte spisovatelův rodný domek v Miletíně, rozhodně si nenechte ujít zdejší specialitu, takzvané Miletínské modlitbičky. Nejde o záležitost duchovního rázu, ale o místní slavný pamlsek, perníčky s cukrovou polevou a mandlí nahoře, na kterých si pochutnával i prezident Tomáš Garrigue Masaryk či Jaroslav Seifert.

První "modlitbičky" vymyslel jmenovec spisovatele Josef Erben již v roce 1864. Chutné perníčky získaly zlatou medaili na hradecké Národopisné výstavě, posléze se jejich sláva rozšířila po celých Čechách.

A proč modlitbičky? Cukráři Erbenovi byly inspirací malé modlitební knížky našich prababiček, nezbytná to výbava při návštěvě kostela. Však modlitební knížečky jistě nosila i nejedna postava z Kytice, působivě zfilmovaná r. 2000 režisérem F. A. Brabcem.

Ostatně mnoho z jejích příběhů je autorem situováno právě na rodné Miletínsko. Vodník obýval rybník Hluboký blízko obce Brtev u Lázní Bělohrad, nedaleký kostel v Červené Třemešné šla navštívit matka z Pokladu. A stařeček ze Zlatého kolovratu oživil Dorničku v poustevnické jeskyni u Miletínských lázní.

To není kostel, to můj hrad. Ale kde?

Trochu složitější je to se Svatebními košilemi. "Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš? Ach proboha, ten kostel snad? To není kostel, to můj hrad! Ten hřbitov – a těch křížů řad? To nejsou kříže, to můj sad! Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!" Tady se o možnou lokaci přou hned tři místa, Byšičky, Velhartice a sv. Prokop u Krupky.

Nejpravděpodobnějším se zdá být osaměle stojící gotický kostelík sv. Petra a Pavla v Byšičkách na Miletínsku, jediný pozůstatek kdysi zaniklé vsi. Za hříšnou obec se sice modlil sám sv. Petr, jak dokládají otisky jeho kolen na kameni u vchodu, vyjma svatostánku však vesnice skončila nedobře – propadla se pod zem (pomiňme prozaičtější vysvětlení zániku vsi během třicetileté války).

V 19. století se o kostel s okolním hřbitovem staral Augustin Hoření, poslední poustevník v Čechách, lidově zvaný Augustýnek, jehož dílem je i místní křížová cesta. Odpočívá zde několik známých osobností jako hudební skladatel Karel Moor či Leontina Mašínová, spisovatelka dětské četby a historických románů.

Hřbitov u kostela sv. Máří Magdalény ve Velharticích na Klatovsku zase s oblibou vyhledávají záhadologové. Tedy přesněji řečeno hledají tajemný obraz tváře mladého děvčete, opakovaně se prý zjevující na zdi zdejšího chrámu. Kdysi chtěl totiž dívce ublížit zhrzený nápadník, a vyvolal ducha jejího mrtvého milého – vojáka.

A osamělý chrám sv. Prokopa u Krupky? Tady se zase roztržitá selka omylem zúčastnila mše duchů. Stihla sice utéci, ráno však nalezli lidé přicházející na jitřní její roztrhaný plášť - na každém hrobě kousek. Když následně zemřela, pochovali ji právě na tomto hřbitově.

Pěkné horory, že. Inu, takové dušičkové. Můžete si vybrat…