Co se stalo v lednu 2024

V lednu 2024 byl osmnáctiměsíční chlapec, Romeo Angeles, nalezen v bezvědomí na koleji, kde tehdy žila jeho matka se svým přítelem. Chlapce měl v tu chvíli mít na starosti právě přítel matky a s ním i osmnáctiletá Trinity Poague.

Záchranáři dítě okamžitě převezli do nemocnice. Soudní znalci popsali rozsáhlé pohmožděniny, masivní poranění mozku i další zranění, která odpovídala násilnému jednání. Podle posudků zranění neodpovídala pádu či nehodě. Vyšetřování ukázalo, že v době, kdy k nim došlo, byla s dítětem sama Trinity Poague.

Jaké závěry přineslo vyšetřování

Studenti na koleji vysoké školy tvrdili, že slyšeli plakat dítě dlouhou dobu. „Až to najednou prostě přestalo,“ řekla studentka univerzity Lilly Watermanová . 

Obžaloba uvedla i možný motiv. Podle svědectví měla mít Poague s dítětem napjatý vztah a těžko si zvykala na život s partnerem, který už jedno dítě měl. Státní zástupci tvrdili, že chlapce zabila, protože žárlila a chtěla mít se svým přítelem vlastní dítě.

Verdikt poroty a konečný trest

Porota shledala Trinity Poague vinnou v pěti bodech obžaloby, včetně dvou bodů obžaloby z vraždy. Soud následně v prosinci 2025 rozhodl o doživotním trestu.

Při vynesení rozsudku padala slova o nenahraditelné ztrátě a nutnosti chránit děti, které se nemohou bránit. Pro rodinu malého Romea je rozsudek jen slabou náplastí na bolest, kterou tragédie způsobila, a pro okolí je mrazivou připomínkou toho, jak rychle může být život dítěte ohrožen.

Případ zasáhl rodinu i komunitu

Smrt malého chlapce otřásla univerzitou i okolními městy. Jde o prostředí, kde mladí lidé studují, budují vztahy a hledají vlastní cestu dospělostí. Tragédie tak zasáhla nejen ty nejbližší, ale i mnoho studentů a pedagogů, kteří měli pocit, že podobná událost nemůže nastat v jejich blízkosti.

Rodina chlapce mluvila o „ztrátě světla“, které do jejich života vnášel. Otec, který v době událostí nebyl na koleji přítomen, prožíval podle svého vyjádření kombinaci šoku, viny a bezmoci.

Ochrana dětí je zásadní

Tento případ podtrhuje, jak důležité je všímat si i drobných signálů toho, že dítě může být v ohrožení. Někdy může i malá reakce okolí nebo včasně podaná zpráva předejít nenahraditelné ztrátě.

Zároveň ukazuje, že děti žijící v nestabilních nebo stresujících podmínkách potřebují nejen péči rodiny, ale i podporu širších služeb- škol, sociálních pracovníků či zdravotního systému.