"Obsáhnout život silným tahem," sděluje na hřbitově v Kuklenách zašlý epitaf secesního náhrobku, který pro slavného výtvarníka Bohumila Kubištu (1884 – 1918) vytvořil sochař František Bílek. Svérázný umělec s nekompromisními postoji byl vskutku všechno jiné než "kam vítr, tam plášť".

Na poněkud zarputilé Kubištově povaze mohl mít podíl i jeho nemanželský původ. Když se malý Bohumil narodil 21. srpna 1884 ve Vlčkovicích u Hradce Králové třiadvacetileté Marii Kubištové, měla z jeho narození radost snad jen ona. Byla totiž svobodnou matkou. Jméno otce chlapci nikdy neprozradila, což on docela těžce nesl. Přesto vyrůstal v dobrém rodinném zázemí, i když se matka později provdala do nedalekých Zdechovic.

Problémový student

Rovněž ve školních lavicích pociťoval Bohumil svůj výlučný původ a mezi spolužáky se příliš nezapojoval. Zato byl jedním z nejlepších žáků, s velkým nadáním pro matematiku, deskriptivu a kreslení. "Málo poezie, málo literatury, ale mnoho smyslu pro matematiku," zní ostatně charakteristika jeho pozdějšího díla od obávaného kritika F. X. Šaldy. Pedagogický sbor nakonec zasáhl a přemluvil nepříliš majetnou rodinu, aby vyslala chlapce na hradecké gymnázium.

Následovala vytoužená studia a pražská UMPRUM. Mladík s vyhraněnými názory tu ovšem nevydržel dlouho. Dokola opakované kreslení hlaviček a aktů jej neuspokojovalo a neváhal vést polemiky s vyučujícími. Profesorovi deskriptivy veřejně opravil chybu a ten si stěžoval u ředitele, známého architekta Kotěry.

Kubišta tedy školu opustil už v prvním ročníku. Přestoupil na Akademii výtvarných umění, kde se seznámil s novou malířskou generací (Špála, Filla, Kremlička, Šíma a další), bohužel také s autoritativním chorvatským profesorem Vlaho Bukovacem. Po roztržce s ním se rozloučil i s Akademií.

S bývalými spolužáky založil po pár letech modernistickou skupinu Osma, jejíž kořeny můžeme hledat v Munchově výstavě z roku 1905. Ano, autor Výkřiku, proslulý norský malíř Edvard Munch, dorazil i do Prahy. Osmdesát obrazů a čtyřicet grafik v Mánesu způsobilo v uměleckých kruzích nemalé pozdvižení a nadšení, a to nejen u Bohumila Kubišty.

Ten ovšem musel nastoupit jednoroční vojenskou službu v chorvatské Pule. Po jejím skončení krátce navštívil Itálii. V Toskánsku obdivoval staré mistry, pracoval na pastelech i olejomalbách. V letech 1909 a 1910 se podíval i do Paříže. První cesta se nesla ve znamení Cézanna, druhou věnoval Manetovi, Van Goghovi, ale také baroknímu Poussinovi, jehož barevné kompozice obdivoval.

Byl jednou jeden oslí obraz

O něm se zmínil i ve Volných směrech. Kubišta totiž nejen maloval, ale psal i odborné články. A občas s nečekanými důsledky. Nesmlouvavý mladík přílišnou shovívavostí ke kolegům právě neoplýval a že je někdy pořádně "vytočil", dokládá jeho střet s Josefem Ullmannem v tzv. Boronaliho aféře.

O co šlo? To si tak jednou chtěli ve Francii udělat legraci z nových malířských směrů a rozhodli se vytvořit "oslí obraz". Spisovatel Roland Dorgeles si spolu s přáteli vypůjčil v březnu 1910 oslíka, kterému na ocas přivázal malířský štětec namočený do barvy. Pak už stačilo přidržet u zadních partií zvířete podmalované plátno, a obraz ve stylu "excessivismu" byl na světě. Tvůrcem byl prohlášen jistý Boronali, přesmyčkou – osel (aliboron). Vše bylo záhy odtajněno médiím. Co bylo ovšem v Paříži veselou taškařicí, bralo se v Čechách podstatně vážněji.

Z Výstavy děl Bohumila Kubišty a jeho žáků v Ostravě v roce 2014. Uprostřed Kubištův Pierot | zdroj: Profimedia

Kubišta, přistupující k umění až s vědeckou pečlivostí, byl aférou docela rozrušen. V prosinci 1911 vydali v Přehledu jeho kritickou reakci s inkriminovanou větou: "Známe skici od Kalvody a Ullmanna, na nichž je také jen několik čmáranců nanesených štětcem na podmalované plátno."  Uznávaný krajinář Ullmann si ovšem "čmáry" nehodlal nechat líbit, několik dní po otištění článku vyrazil ve večerních hodinách do kavárny Union, a dal si Kubištu vyvolat kavárníkem Davídkem. "To jste vy, kdo psal ten článek do Přehledu?" Mladík přitakal, pohaněný Ullmann vytáhl karabáč, zřejmě provizorně vytvořený z psího vodítka, a jal se překvapeného výtvarníka bít po zádech.

Celá událost měla mnoho svědků i soudní dohru. Soudce vyměřil rozzlobenému krajináři jeden den vězení nebo pokutu třiceti korun plus soudní výlohy za korun šedesát. A "oslí obraz"? Dodnes visí v malém muzeu v Milly-la-Foret jižně od Paříže.

Kubišta kubistou a vojákem

Ostatně v Paříži si nadaného "muže přísně kreslené tváře a ocelově sivých očí" (F. X. Šalda) povšimli Vasilij Kandinskij či básník Guillaume Apollinaire, kterého pobavila shoda mladíkova příjmení s novým výtvarným směrem, což prý zaujalo i Picassa.

Ano, Kubišta byl skutečně kubistou. Ale nejen to, jeho tvorba obsáhla impresionismus, existencionalismus, futurismus, fauvismus či prvky surrealismu. Poctivě a osobitě hledal své vlastní vyjádření duchovna, o které se kromě geometrických tvarů, zlatého řezu a vlastností barev poctivě zajímal po celý svůj nedlouhý život.

Na rozdíl od současnosti, kdy se plátna Bohumila Kubišty prodávají za horentní sumy (v roce 2015 se prodala Žena s kočárkem za téměř čtrnáct miliónů korun), však tehdy mnoho zájemců o své dílo nenacházel. A že by je byl potřeboval! Musel z něčeho žít, a tak si v roce 1913 zvolil překvapivě - vojenskou dráhu. Počítal s tím, že se po pár letech již finančně zajištěný naplno vrátí k malování. Nepočítal však s první světovou válkou.

Po počáteční nechuti se stal příkladným vojákem. Dokonce se mu podařil husarský kousek. Hlídka v Pule, kde Bohumil opět sloužil, spatřila podivný úkaz - bójky v přístavu se nezvykle kymácely a na několika místech vířila voda. Že by ponorka? Poručík Kubišta neváhal a dal povel k palbě zmíněným směrem.

Skutečně, šlo o nepřátelské plavidlo, přesněji o Curie, jednu z excelentních francouzských ponorek, mající za úkol potopit tři rakouské křižníky. Akce se díky Kubištovi nezdařila. Zajatá posádka strávila zbytek války v Božím Daru u Milovic, Curie byla vyzvednuta a opravena, aby se pod jménem U 14 stala nejrychlejší a největší rakouskou ponorkou.

Československo si příliš neužil

Za pohotovou reakci a správné vyhodnocení situace byl hrdý Kubišta odměněn vysokým vojenským vyznamenáním, tzv. Leopoldovým řádem. Některými z kolegů, např. Josefem Čapkem, byl pak obviňován coby "Rakušák", likvidující francouzskou kulturu.

Po vzniku samostatného státu se malíř mezi prvními přihlásil do nové československé armády. Těšil se, že bude prospěšný nové republice, a že bude znovu malovat. Nic z toho už nestihl. V pouhých čtyřiatřiceti letech, oslaben španělskou chřipkou, zemřel 27. listopadu 1918 na následný zápal plic.

"Byl to rozený vůdce. Měl to v hlavě srovnané jako nikdo z nás. Nechtěl napodobovat, kopírovat, chtěl všemu o malování přijít na kloub vlastní cestou poznání. Měl ve tváři jistou selskou tvrdohlavost, ale noblesní chování. Těžko získával přátele. Ovšem jeho život byl krátký. Veliká škoda, že tu s námi nezůstal déle. Držel by jistě v ruce bojový prapor české moderní malby." Tolik malíř Jan Zrzavý, jeden z nejlepších přátel "Jana Křtitele české moderny".