Innokentij Tobonov zaboří svou harpunu do dlouhého bloku ledu, který pak jeho kolegové vytahují z ledových vod řeky a nakládají na traktor. Tento blok bude celou zimu zásobovat pitnou vodou jednoho z obyvatel sibiřské vesnice Oj. Spolehnout se na rozvod vody v tomto místě s extrémními teplotními podmínkami prostě není možné. "Děláme to tak každý rok," říká Tobonov, z jehož obočí za minus 41 stupňů Celsia visí kousíčky ledu.

Vrtání studní je příliš drahé vzhledem k silné vrstvě věčně zmrzlé půdy. Pokud jde o přívod vody z řeky Leny, je k dispozici jen dva a půl měsíce za rok. Jinak je kanalizace zmrzlá, a když konečně roztaje, je voda dlouho plná usazenin.

Většina obcí v Jakutsku nemá zařízení na čištění vody. Zbývá tedy led, nejčistší zdroj pitné vody. Vesničané jej získávají v listopadu a v zimě jej skladují venku - většinou vysoko uložený, aby k němu nemohli psi. Když začne být tepleji, vesničané umísťují bloky ledu do sklepů, jejichž zdi z věčně zmrzlé půdy vytvoří prostředí jako v ledničce.

"Je to fyzicky namáhavá práce. Zvlášť když je led půl metru silný," vysvětluje Tobonov, člen místní rady v obci Oj. Odhaduje, že malá domácnost potřebuje asi deset krychlových metrů vody, aby pokryla svou zimní spotřebu. "Používáme tuto vodu k pití a k vaření. Je to velmi praktické," uvádí Pelageja Semjonovová a pozoruje tým dodavatelů ledu, kteří vykládají jeden blok před jejími dveřmi. "Voda z ledu je čistší a má lepší chuť, než voda z kohoutku. Ve městě je z vody cítit chlór, a tady někdy zase ropa," dodává.

Není to však všelék. "Zdá se, že jí chybějí minerály," říká Semjonovová. Pití výhradně vody z ledu může totiž vést k nedostatku minerálních solí, protože obsahuje jen velmi málo vápníku a hořčíku.

Sibiřský region Jakutsko leží téměř pět tisíc kilometrů vzdušnou čarou od Moskvy. Málo osídlená oblast, nazývaná rovněž Sacha, je známa jako země jezer: je jich přes 800 tisíc, téměř tolik, co obyvatel. Právě odsud se získávají bloky ledu, které obyvatelé potřebují. Jakékoli znečištění se tedy přímo odrazí na jejich každodenním životě.

Přestože jakutské podzemí hýří zlatem, ropou a uhlím a region je největším producentem diamantů na světě, obyvatelé z toho mají jen málo.

"Dáváme hodně Rusku, ale místní obyvatelstvo nedostává příliš nazpět," říká Valentina Dmitrijevová stojící v čele nevládní ekologické organizace Eyge se sídlem v metropoli regionu, městě Jakutsk.

Průmysl může mít navíc těžké dopady na život vesničanů. V srpnu se tu protrhlo několik přehrad postavených jedním z největších producentů diamantů na světě, firmou Alrosa. Obce kolem řeky Viljuj nemohly používat její znečištěnou vodu.

Nespoléhají se na techniku 

Podle ředitele Alrosy však množství znečišťujících látek ve vodě zůstalo v normě. Ruské úřady vyčíslily škody v povodí řeky Viljuj na 22,1 miliardy rublů (asi 7,25 miliardy Kč). Uvedly ovšem, že za ně Alrosa nezodpovídá, neboť šlo o přírodní katastrofu: vydatné deště.

Místní komunity jsou však přesvědčeny, že firma neštěstí způsobila, protože přemístila bez povolení podél řeky vytěžený materiál. "Lidé trpí takovými incidenty, protože žijí tradičním způsobem. V Jakutsku se lidé více zajímají o životní prostředí, neboť jsou na přírodě závislí," soudí Valentina Dmitrijevová.

Ačkoli některé infrastruktury, jako jsou dodávky plynu, dorazily až do vesnic, jako je Oj, obyvatelé se stejně musí učit žít pro případ výpadku dodávek. "Nezapomínáme na naše tradice. Učíme chlapce, jak získávat led, jak kácet stromy, lovit a rybařit. Musíme být schopni přežít v extrémních situacích," zdůrazňuje Innokentij Tobonov.